Článek
Vycházel přitom z vlastních zkušeností filmaře, kterého íránský režim několikrát zavřel, ať už do kriminálu, nebo do domácího vězení. Ani v něm však Panahí nepřestal natáčet filmy, se zákazem si vždy dokázal poradit a následně dostal své filmy i na festivaly.
Loňská Zlatá palma tak doplnila Zlatého lva z Benátek za film Kruh (2000) a Zlatého medvěda z Berlinale za Taxi Teherán (2015).
Drobná nehoda svede na začátku filmu na jedno místo bývalého politického vězně Vahida s jeho tehdejším vězeňským trýznitelem. Ten po srážce auta se psem veze vůz do nejbližšího servisu, kde pracuje Vahid. Okamžitě ho pozná, ne snad podle tváře, tu nikdy neviděl, protože při všech výsleších měl zavázané oči. Ale vrzání mužovy protézy, podle níž mu vězni přezdívali Chromajzl, se mu navždy usadilo v uších stejně jako těžké následky mučení na ledvinách.
První, co Vahida napadne, je pomsta, a také ji ihned začne uskutečňovat. Sleduje Chromajzla až k jeho domu a unáší ho daleko do pouště, kde ho hodlá zaživa pohřbít. Hrob je vykopán, spoutaný mučitel, který totožnost razantně popírá, už v něm leží. Ale těsně před zasypáním se Vahid zarazí. Je to opravdu on, nezabije nevinného?
Vahid si potřebuje své podezření hraničící s jistotou potvrdit, a tak strčí muže zpět do dodávky a začne objíždět bývalé spoluvězně, kteří také prošli jeho mučením. Knihkupce Salara, nevěstu Goli, ženicha Aliho, svatební fotografku Shivu a dělníka Hamida. Všichni by zprvu přísahali, ale postupně jistota střídavě mizí a zase se vynořuje. A tak se hádají, neposlouchají jeden druhého a nadávají si.

Zabít či nezabít? To je, oč tu běží.
Panahí tu rozehrává na malém prostoru dodávky především velké morální drama, které každá postava prožívá a vnímá jinak. Jednoznačně a otevřeněji než v předchozích filmech se však filmař pouští do naštvané obžaloby íránského režimu, kde vedle nesvobody se například korupce stala běžnou součástí života.
Nezabývá se pouze morálním dilematem každé z postav, ale v obecnějším měřítku otázkou ještě závažnější. Jsou opravdu všechny krutosti systémové, nebo hrají podstatnou roli vykolejení a zlomení jednotlivci? A z druhé strany: je morálně přijatelné trestat zločiny systému pomstou na jednom člověku?
Drobná nehoda je divácky vstřícnější, než jak jsme u tohoto významného filmaře zvyklí. Zápletka nabízí tragikomické nebo i komické příležitosti a Panahí je využívá, aby filmu dodal humor. Ne snad proto, aby téma odlehčil, spíše aby ukázal, že i krutá totalita v sobě nese cosi velmi směšného.
Malý prostor uvnitř auta je bohužel dosti omezený a časem působí monotónně, z okolního světa toho vidíme velmi málo. Panahí se to snaží vyrovnat pestrou paletou postav, ale přece jen z uměleckého hlediska určitě nejde o přelomové dílo obecně, ani v jeho vlastní tvorbě. Jeho sdělení je však otevřené a jasné, a to převažuje.
| Drobná nehoda |
|---|
| Írán / Francie / Lucembursko 2025, 102 min., Režie: Džafar Panahí, hrají: Vahid Mobasheri, Mariam Afshari, Ebrahim Azizi, Hadis Pakbaten a další |
| Hodnocení: 75 % |



