Článek
Po Praze ožívají pod jeho barvami zdi podél hřišť na sídlišti v Bohnicích, kde bydlí a kde rád dává dočasný život tvářím komiksových superhrdinů. Na zakázku města také stvořil velký 3D obraz Zrcadlení katedrály v pražském Podolí. A opakovaně v ulicích ztvárňuje tramvaje, vlaky nebo soupravy metra.
„Ne, neplatí mě dopravní podnik, všechno si platím sám,“ směje se v podchodu u zastávky tramvaje Pobřežní cesta v Praze 4, kde je jeho zatím posledním dílem právě pražské metro ověnčené sci-fi tvary.
„Miluju dopravní prostředky, a co znám evropská města, máme v Praze super hromadnou dopravu. Máme hezké tramvaje a nádherné vlaky, které umí vyrobit Češi. Když je vidím jezdit i v Drážďanech, na německých drahách, dělá mi to radost. Proto se tohle téma snažím ve své tvorbě opakovat, upozorňovat na věci, ve kterých jsme šikovní,“ zmiňuje čtyřicetiletý sympaťák v kšiltovce, který se street artu věnuje pětadvacet let.
Inspiruje ho letectví a kosmonautika, i lidé, kteří na sobě celoživotně pracují. „Mám rád přírodu a technologie, které jsou přírodou inspirované,“ vypráví mezi dvěma svými obrazy. Naproti metru je na zdi velký nápis, skrze který proplouvá žralok.
„Vidíte jeho ploutve a můžete si představit směrovky na letadle. Však dnes létáme inspirováni tvarem ptačího křídla,“ zmiňuje a jeho vyprávění o street artu je plné přirovnání s přírodou, historií nebo sci-fi světem.
Jednou z nejtěžších věcí, co kdy dělal, byla kamufláž vojenského vrtulníku MI-24. „Byla to pro mě hodně osobní věc, když jsem maloval 247 hvězdiček za všechny padlé Čechoslováky, kteří za nás položili životy,“ zmiňuje letce 311. československé bombardovací peruti RAF.
Právě té byl před čtyřmi lety věnován nátěr bojového vrtulníku Tygří letky s vyobrazením hlavy tygra a letounů druhé světové války Vickers Wellington a Consolidated B-24 Liberator. Protože to byla kamufláž, nemohla tam být žádná silnější vrstva ani kapička barvy navíc, a to na 420 metrech čtverečních. Ještě k tomu je vrtulník plný nýtů.
Jedna starší tvorba na branické zdi u zastávky tramvaje a autobusů Pobřežní cesta
„Dřív jsem na vlaky maloval, dneska je maluju. Stejně jako metro,“ říká a vzpomíná na své nelegální období. „Mladí lidé často rebelují, u mě to naštěstí s věkem odcházelo, ale nemá to tak každý. Za mě je dnes lepší dělat radost než naštvání, protože někdo něco musí umývat a čistit. Když navíc děláte graffiti, máte na to maximálně jen pár minut a nemáte šanci udělat hezký obraz. Proto jsou graffiti v ulicích ošklivé, jsou dělané v rychlosti,“ popisuje.
U branické zdi se poprvé objevil po roce 2001, kdy se stala legální plochou. Tehdy začínal a ještě si nedovolil tvořit, protože tu vídal díla od starších a známějších kolegů. Trvalo pak asi deset let, než sem začal chodit často.
„Je to moje oblíbená stěna, protože celý prostor se dá velkým obrazem úplně změnit, a navíc tu probíhá komunikace s veřejností. Proto se vždy snažím udělat propracovaný obraz, který se k místu hodí, a baví mě pozorovat pozitivní reakce kolemjdoucích. Když za mnou přijde během tvoření člověk s malými dětmi, které mají rozzářené oči, to je pro mě úplně motor,“ vypráví.
Baví ho tvorba obrazů s reálnými motivy, protože podle něj nejsou tak egoistické jako barevné kompozice bez obsahu rozpoznatelného veřejností na první dobrou.
„Dneska tvořím velký obraz třeba pět nebo sedm hodin, ale ještě před patnácti lety bych to bez současných zkušeností tak rychle nedokázal. Zkušenost pětadvaceti let je nepřenositelná a prvních patnáct let bylo utrpení, protože sprejová technika je strašně složitá. Co umíte štětcem za tři čtyři roky, tak ovládnutí sprejové techniky v případě tvorby realismu trvá deset patnáct let,“ upřesňuje a potvrzuje, že metro na zdi je dělané jenom sprejem.
Dřív své návrhy kreslil na papír, dnes využívá tablet, kde si může vyzkoušet kombinace barev. Chystá se také na vyzkoušení virtuálních brýlí s novou aplikací, kdy si náčrt může kalibrovat přímo do „skel“ před očima.
„Může to ušetřit hodiny práce, tak mě to zajímá, protože maluju ve volném čase. Brýle mají lidar, takže systém přesně ví, kde stěna je, a drží vám náčrt v přesných pozicích,“ upřesňuje. „Píšou mi lidé z celého světa, abych to už vyzkoušel, je to teď velký hit,“ směje se umělec, který má na Instagramu skoro třicet tisíc sledujících.
Stává se mu, že v Německu nebo ve Francii ho lidé poznávají při práci už podle prvních náčrtů. „Hodně mi moje díla sdílejí celosvětové stránky, které se o téma street art a graffiti zajímají. U nás v Čechách je zatím mikroklima jiné, tady tolik realismus nefrčí, ale ve světě tvoří devadesát procent všeho – jde o líbivé věci, aby prostory města vypadaly lépe,“ tvrdí Vladimír Hirscher.
„Ve veřejném prostoru by se měly objevovat rukodělné věci, podobně jako jsou sochy od Myslbeka, ze kterých si sednete na zadek,“ podotýká.
V Braníku často spolupracuje se streetartovým kolegou, který svá díla podepisuje jménem David Reichelt. Z jeho dílny pocházela na branické zdi například velryba v malém akváriu, pražské erby nebo postavy v nadživotní velikosti ze Star Wars nebo světa hudby.
Nad pomíjivostí svých děl mává rukou, počítá s tím: „Mám navíc štěstí, že v Praze denně fotí legální plochy dvaaosmdesátiletý pan Jukl, který dává své snímky na instagramový účet fotojukl. Věnuje se tomu víc lidí, ale on to dělá nejlíp, je to jeho koníček. Pan Jukl je neuvěřitelný, někde něco po Praze udělám a do druhého dne to má zdokumentované. Navíc mě vždy sám od sebe upozorní, když některé dílo zmizí. Naplánuju si pak volný den a s kolegou vyrazíme. Třeba sem do Braníka, abychom udělali zase něco nového.“
