Robert Jašków: Lidi raději rozesměju, než rozpláču

O kapele Nirvana, respektive o přelomu 80. a 90. let, kdy padala řada jistot. Potom je taky o muzice, různorodých lidech… Popisujeme vznik slavné kapely. Nebude chybět ani živá hudba. Hru napsal náš umělecký šéf Martin Františák, režíruje ji Thomas Zielinski, s nímž jsem už leccos dělal, třeba inscenaci Chlast. A já v ní hraju buddhistického mnicha.

Stoprocentně, poslouchám ji pořád. Nirvana měla na mém hudebním seznamu vždy výsadní pozici. Obecně nejsem v hudbě nijak žánrově vyhraněný. Je mi jedno, zda je to folk, rock, pop…, jen to musí být dobré. Což Nirvana je, takže jde se mnou životem.

Sám jsem si v tomhle směru prošel lecčíms. V dětství, dospívání jsem bydlel v Peci pod Sněžkou, hrával tam folk, pak přešel pod vlivem polských rozhlasových stanic na rock, trošku na big beat.

Je to tak půl na půl. Těžkým tématům se sice nevyhýbám, ale lidi raději rozesměju, než rozpláču. I když „pěknej doják“ je taky fajn. Takže kdybych tuhle svou úvahu měl shrnout: komedie si asi hledají mě, aspoň v divadle. A mně to vyhovuje. Dávno jsem zjistil, že lidi, kteří si neumějí udělat sami ze sebe prd…, nemají smysl pro humor, nemají v mém životě tak nějak místo. Jsem vůči nim opatrný.

Asi nechci. Když si ze sebe někdo neumí dělat srandu, je to pro mě známka toho, že se bere hrozně vážně, že se prožívá. S tímhle moc neumím pracovat, ani mě podobný typ lidí nebaví. No a ve chvíli, kdy mohu zkoušet komedii, předpokládám, že tam budou spíš lidi mého typu, tedy ti, kteří se neberou vážně.

Takhle jsme se sešli mimo jiné v inscenaci Divadla Kalich Malé chytré lži, režíroval ji Pavel Khek. Hraje v ní Veronika Arichteva, Natálie Halouzková, Petra Špalková a Michael Vykus.

Tady hlavně Pavel Khek prokázal obrovský smysl pro humor, protože hned na úvod scénáře je moje figura popsaná: na jeviště vstoupí vypracovaný padesátiletý manažer, nadšený tenista. Když se na mě podíváte, uvidíte hned, že to fakt nejsem já. Ani tenis nehraju. Přesto mě Pavel do role vypracovaného podnikatele obsadil.

Řekl jsem si: ten kluk je fakt borec. S ním do toho jdu. A jsme zase u komedií, u toho, proč mě tolik baví a proč mi je nabízejí. Pokaždé se na ně v divadle těším. Hraji-li večer v Chlastu, v Kleci bláznů, případně ve Smrt mu sluší, mívám hezký den od rána.

Ona s naším povoláním úzce souvisí. Stejně jako požadavky typu: přiber, zhubni…, když vás chtějí obsadit do určitého projektu. Jsem toho schopen, chodil bych i do posilovny, taky jsem v minulosti nějaká ta kila kvůli práci přibíral, zjistil pak, že jdou fakt špatně dolů, jak asi každý ví. Naštěstí u Malých chytrých lží tohle po mně nikdo nechtěl.

Stačilo být „jen“ nahý. Když jsem si ve scénáři přečetl, že budu na jevišti hned od začátku s ručníkem kolem pasu, vyhodnotil jsem, že mohu být bez něj, podle scénáře lezu ze sprchy. Přišlo mi logičtější, že moje figura bude na chvíli nahá. Tak jsem to v den premiéry realizoval. Vylezl jsem ze sprchy, utíral se ručníkem a byla tam vidět na chvíli moje prd… Diváci to přivítali, do inscenace vše zapadlo jako prd… na hrnec.

Nevím, zda můžu používat vůbec nějaké výchovné metody. Když jsme doma řešili trable, konflikty, které souvisejí s výchovou, tak jsem dětem říkával: víte, jsem rodič poprvé, učím se to s vámi, vy jste děti poprvé, máte poprvé rodiče…

Snažil jsem se jim vysvětlit, že se musím sám leckdy hodně věcí učit, abych jejich výchovu zvládl, že se ale hodně snažím a ony se musejí snažit také, pak to všichni všechno zvládneme.

Ukazuju jim taky, že je normální dělat chyby, že se s nimi musí pracovat, že sice můžeme být i naštvaní, ale musíme o všem hlavně mluvit. Teď mluvím o nechtěných chybách, ne o situacích, kdy by děti někoho zákeřně zbily. Tam bychom s ženou byli určitě důslednější, abychom jim vysvětlili, že tohle tedy ne.

Snažíme se hlavně děti motivovat pozitivně. Což je osvědčená metoda u zvířat i lidí. Psa nevychováte tím, že když se počůrá, zmlátíte ho. Líp funguje, když ho příště za to, když se vyčurá tam, kam má, odměníte. Tím zase neříkám, že když se Marjánce, Honzovi a Kubovi krásně povedou písemky, dáme jim peníze a bonbony.

Jen negativní emoce nikdy nikoho nikam nedovedly. Děti by měly hlavně vědět, že jsou milované. Poté mohou do životů vstoupit jako vyrovnané bytosti. Rodiče je mají jen na chvilku. Mají jediný úkol: zajistit jim na pár let krásné dětství, aby to mohly předat ony svým dětem.

Pouštíme si z hudby leccos. No a mimo jiné v autě nemají naše děti moc způsobů, jak mým písničkám uniknout. Obvykle mé oblíbené hity znají nazpaměť a klidně si je zpívají, včetně té Nirvany. Teď si uvědomuju, že ten repertoár je hodně starý… Na druhou stranu jim nasloucháme, posloucháme i jejich oblíbence.

Jak jsem říkal, snažím se být hodný tatínek, vím, že Marjánka má ráda Adama Mišíka. Když jsem před pár týdny moderoval charitativní akci Daros ve Dvoře Králové, věděl jsem, že tam bude, vzal jsem ji do zákulisí a s Adamem seznámil.

Prošli jsme davem vřeštících, šílených holčiček do zákulisí a ona měla z té chvíle nesmírnou radost. Já měl taky radost, protože ona byla šťastná, že si udělala s Adamem fotku. Moji radost ještě zvětšilo, že se na akci vybralo dost peněz pro nemocné děti.

Nevypadá to, za což jsme doma rádi. Já vím, že to padá v rozhovorech s herci, herečkami pořád dokola, ale tohle povolání je strašné, psychicky vyčerpávající, často záleží na náhodě, ani nejnadanější herci se nemusejí prosadit. K tomu si přidejte, že v současnosti rozhoduje o vašem obsazení hodně i to, kolik followerů máte na sítích, na jaké večírky chodíte. Talent jde do haj…

Pravdou je, že mi lidi záporáky přisuzují, ovšem podle mě je mé herecké portfolio dost vyrovnané. Snažím se o to. Jen si myslím, že si diváci záporné role víc pamatují. Bývají většinou výraznější, herci si je víc užijí.

Dodneška si všichni pamatují pána se sekerou, který byl ten večer nervózní…, Studnu. Dobráci tolik nešokují, ztratí se v davu, i když samozřejmě výjimky se najdou.

Primář Leoš Mára byl sice od začátku čistý záporák, možná pro to mě tak někteří diváci vnímají, jen už se taky změnil. Ukázalo se, že vedle nabubřelého ega má lidské kvality.

Je to fičák měřený na minuty, což mi vyhovuje. Znamená to: točím seriál, zkouším a hraju divadlo. Přejíždím tak z hostivařských ateliérů na Smíchov a zpět, opakovaně. Den pak obvykle začíná o půl šesté, kdy vstanu.

Končím ho kolem půlnoci, kdy mívám v sobě pocit, že jsem ho vyčerpal, prožil naplno. K čemuž patří i zácpy na Jižní spojce, adrenalin, že nebudu včas tam a tam. Občas hraju také mimo Prahu, třeba v Kroměříži, to jdu poté spát po zmíněné půlnoci. Den přetahuju.

Manuální prací v dílně. Zrovna teď doděláváme opravy malého bytu. Dělal jsem v něm skoro všechno… Hrozně mě to baví, vyčistím si u toho hlavu. Občas do dílny pozvu taky kamarády, dáme si vínko, pokecáme, uděláme si hezký mejdan.

Je hodně středoevropský. No a přepis mého příjmení Jašków je čistě chyba matriky. Původně měla být nad s čárka, jde o polské měkké s. Jenže v češtině se nepoužívá, tak ho „zjednodušili“. Táta to měl ještě správně, Jaśków.

Byl napůl Polák a napůl Němec. Jinak to byl inženýr, který do Pece pod Sněžkou, odkud pocházím, přijel stavět silnice směrem Horní Maršov, Trutnov…

Jezdil ovšem taky s bagrem. V horách se potkal s maminkou. Ta zase pocházela z jižního Slovenska, z maďarské menšiny, z rodiny, která měla deset dětí, plus turecké a rakouské předky. Nejdříve se přemístila do Prahy, za prací. Pár let před třicítkou se pak máma rozhodla žít po svém, odešla vařit do kuchyně právě do Pece, na chalupu ČSA. Tohle jsou mé rodinné kořeny v kostce.