RECENZE: Shafferův Amadeus o géniích průměrnosti

Shafferův Amadeus se od své londýnské premiéry v roce 1979 rozlétl po všech světových jevištích. U nás se poprvé objevil už po třech letech v Plzni, ještě téhož roku se hrál v Liberci, Brně a v Městských divadlech pražských.

Do dnešního dne je v databázi IDU – Divadelního ústavu evidováno na třicet inscenací této hry, některá divadla se k Amadeovi vracela i opakovaně. Důvod? Shaffer na základě domnělé rivality skladatelů Mozarta a Salieriho vytvořil strhující portrét tvůrce, jeho talentu, ambicí, morálky i cesty k nesmrtelnosti.

Na jedné straně geniální dítě, porušující všechna tabu své doby, na druhé pak Salieri požadující od Boha výměnou za svou navenek solidní bezúhonnost stejnou míru talentu, jakým oplývá Mozart. Namísto toho se mu ale dostává jen potvrzení vlastní průměrnosti a poznání, že „dobro v umění neznamená vůbec nic“.

Shafferův Amadeus je výjimečný i vděčnou hereckou příležitostí pro představitele tří hlavních postav, počítáme-li k nim i Mozartovu ženu Konstance. Zatím poslední česká inscenace Amadea hraná od října na scéně pražského Divadla Na Fidlovačce má pro tuto trojici typově přesné a kvalitní obsazení.

Platí to zejména o Salierim, který příběh údajné likvidace svého nesnesitelného soka vypráví a jemuž patří i hlavní téma hry. Jan Holík staví svého apoštola průměrnosti s rozmyslem a patřičným zaujetím. Jeho Salieri je tragickým či spíše tragikomickým hrdinou, který s až oidipovsky mučivou posedlostí odhaluje, že Bůh na jeho kramářskou smlouvu nepřistoupil.

Mozartovy obscénní výlevy mu přinášejí stejný šok jako pohled do jeho dokonalých partitur. Holík dokáže diváky zaujmout od prvního okamžiku a vede je bezpečně a s napětím po lince Salieriho životní prohry až do konce.

Mozart Denise Šafaříka je oním přerostlým bezbranným dítětem, jak ho známe i od filmového Toma Hulce. Šafařík ho nekopíruje, ale dosahuje stejného dojmu výstřednosti, který vyvolává sympatie smíšené i s trochou odporu k jeho absolutní životní nezodpovědnosti. Tento dojem posiluje i výkon Anety Krejčíkové, jejíž Konstance od lehkonohé holčičí hravosti stále více těžkne starostmi o katastrofickou domácnost po boku génia plně ponořeného do světa hudby.

Inscenace režiséra Jakuba Nvoty je dobře přečtený a skrze herecké výkony solidně vystavěný text v příjemných dobových kulisách i kostýmech. Přes svou takřka tříhodinovou délku inscenace diváky baví, i když ke konci už působí trochu rozvlekle. Na její atraktivitě se podílí i Mozartova hudba, použitá, až na výjimky, funkčně a smysluplně. Pro nuselskou scénu je Amadeus reprezentativní titul, který vypovídá o ambicích i kvalitách zdejšího souboru.