RECENZE: Krvavé mýty ve strhujícím provedení

Zatímco Oidipus je protagonistou jedné z nejslavnějších Sofoklových tragédií, Oidipův otec Láios je znám už méně a příběh jeho rodiny už vůbec ne. Osud muže, jemuž Pýthie věštila, že ho zabije vlastní syn, a on přesto se svou ženou Iokasté zplodil potomka, jehož ale záhy nechal pohodit v lesích s probodenýma nohama, zaujal německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga.

Co vše vzpoura proti osudu způsobí nejen Thébám, ale i osobně aktérům příběhu, dramatik vložil do devadesátiminutového monologu, který klade otázky po odpovědnosti lidí za osudy nejen své, ale i svých potomků a státu, otázky po předurčenosti a svobodě i jednání a mnohé další.

Na téměř prázdném jevišti přiblíží herečka Lina Beckmannová nejprve zhuštěný obsah mýtu, který si nic nezadá s nejkrvavějšími thrillery. Poté s ní krok za krokem procházíme složitou rodinnou tragédií, kde se vystřídá mnoho postav, ale herečka nás vede po bezpečné stezce jednotlivých linií.

A opakovaně se s ní vracíme na osudovou křižovatku, kde se znovu a znovu potkává otec a syn, aby se střetli ve vzájemné potyčce a aby se tak naplnila Pýthiina věštba. Nade vším přitom neustále krouží podivné stvoření s obřími křídly, jež mučivě tlučou do Láiova svědomí. Schimmelpfennigova antická parafráze má rozměry antického dramatu i magického realismu s jeho obrazivostí a fantazií.

Herečka Lina Beckmannová v kostýmu, jenž smývá, ale občas i zdůrazňuje genderovou identitu, přibližuje vzájemně propletené rodinné příběhy pouze slovy a expresivní hereckou akcí, ale její vyprávění je zároveň i strhujícím divadlem. Před očima diváků ožívají sdělované příběhy a postavy s velkou vzrušivostí, sugestivitou a obrazivostí. Herečka je schopná a hlavně ochotná (což u nás ne vždy bývá zvykem) dát do svého výkonu stoprocentní nasazení, její práce s hlasem i pohybem je strhující.

A vzdor zatěžkané dramatické a tragické látce pracuje dokonce i s humorem, který je zakotvený už v Schimmelpfennigově textu přímočarým spojením antických i ryze současných reálií, což Beckmannová dokáže využít k hravému zcizení a k přímému kontaktu s diváky. Po celých devadesát minut drží svým hereckým uměním suverénně hlediště na uzdě příběhu s téměř detektivním napětím. Její hlasové, pohybové i další výrazové schopnosti jsou obdivuhodné a charismatická osobnost je schopná až zázračných proměn.

Pražský divadelní festival německého jazyka každoročně oslovuje diváky nejen apelativními otázkami o stavu současného světa, ale vždy přiváží i ukázku prvotřídního hereckého umění. Láios Liny Beckmannové toho byl důkazem. Závěr jubilejního ročníku, který ne ve všech svých položkách letos přinesl inscenace, jež se potkaly s diváky co do hodnoty, smyslu i artikulace tématu, tak vyvrcholil oslavou hereckého umění jako nejpodstatnějšího umění, jež tvoří kouzlo divadla.