RECENZE: Farářův konec o vesnici a ateismu

Vesnice, v níž se Kostelník vydává za faráře, je zobrazena jako bezčasí, kde lidé žijí v dávno vyprázdněných rituálech. Příchod faráře vnáší do komunity impulz k přehodnocení života každého z jejích členů.

Problém adaptace tkví ve vytržení z kontextu doby, kde proti sobě stála víra a politická represe jako dva silné póly. Bez toho druhého pozbývá postava Kantora velkou část motivace a Igor Orozovič tak nemá moc o čem hrát.

A nespasí ho ani akcent na Kantorovu homosexualitu. Jiné je i vyznění příběhu, kdy Kostelníka uštve samo vesnické společenství, jež ho předtím adorovalo. To jde ale výrazně proti duchu Škvoreckého předlohy.

Mikuláškova inscenace, opřená o kvalitní herecké výkony a hravě zcizující vyprávění ve stylu kramářských písní, má svůj jevištní půvab i humor. Ozvláštnění nesou i prostřihy do předtočené ankety, zkoumající skrze výpovědi starších lidí i dětí podobu současného ateismu. Nejvýraznějším ziskem inscenace tak zůstává silný příběh Kostelníka alias faráře v lidsky prožitém a herecky přesvědčivém podání Šimona Krupy.