RECENZE: Agrippina jako cynická i hravá revue

Dílo z Händelova italského období oplývá zpěvností, vtipem i pochopením pro vesměs negativní postavy. Ostatně Agrippina se do povědomí zapsala jako nelítostná kariéristka a ostatní na tom nejsou o mnoho lépe. Přesto v brněnské inscenaci budí úsměv a sympatie diváků.

Zásluhu na tom má režisér Martin Glaser, který se svým týmem navázal na skladatelovu jemnou nadsázku, s níž kreslí tahanice o římský trůn i související milostné pletky. Ačkoli režisér dění nijak výrazně neaktualizuje, připomíná cynické pletichaření leccos z ubohosti současné politické scény i lidských slabostí.

Scéně vévodí na točně umístěný obrovský palác s ložnicí, chodbou i dalšími zákoutími s odkazem na antické, barokní i současné prvky. Díky neustálému pohybu scény i postav je vše v dynamickém napětí. Jednotlivé výstupy staví Glaser jako čísla kabaretní revue, jež se řetězí jako plošky pestrého krasohledu do obrazu pošetilého lidského hemžení.

Svou roli tu má i nápadité svícení, hravé dovádění v zahradním labyrintu a v neposlední řadě i taneční vložky, jež ovšem občas sklouzávají jen k popisné ilustraci. Jako celek ale působí brněnská Agrippina velmi živě a její čtyři hodiny (se dvěma pauzami) rozhodně neunaví, spíš nabijí energií.

Zásluhu na tom má do značné míry dirigent Václav Luks, jehož Collegium 1704 hraje nezkrácenou operu s velkým zaujetím, muzikalitou a nakažlivou radostí. Orchestr hýří barvami a zvukovými odstíny od lahodných smyčců a dechů až po důmyslné perkuse, kde svou roli má i skučící větrostroj. Tvoří zároveň pevný celek s výborně zvoleným sólistickým obsazením.

Pavla Vykopalová obdařuje Agrippinu nejen krásným hlasem, ale i záblesky ženské chtivosti, svůdnosti či opičí mateřské lásky k Neronovi. Působivá je její teskná árie ve druhém dějství, dodávající postavě na tragické lidskosti.

Vynikající je Nero Vojtěcha Pelky, nesnesitelný i okouzlující fracek, jehož nezkrotnost mladý kontratenorista promítá do suverénně znějících koloratur i temperamentního pohybu. Lyričtější Ottone svědčí měkkému tmavšímu kontratenoru Constantina Zimmermanna, jenž tvoří krásnou dvojici s Poppeou Doubravky Novotné.

Tu na nedělní repríze postihla hlasová indispozice, takže part za ni precizně odzpívala narychlo povolaná Vanessa Waldhart z orchestřiště, zatímco Novotná ztvárnila postavu herecky. Výsledný dojem byl naprosto plnohodnotný. Pochvalu zaslouží ale celé obsazení za pěvecké, herecké i pohybové výkony.

Agrippina je zážitek, který znovu stvrzuje evropské renomé brněnské opery a za nímž rozhodně stojí za to se do Brna vypravit. Příležitost se nabízí ještě 10., 30. a 31. května.