Radek Melša: Hrát Jaroslava Ježka je velká čest

Byla to skvělá spolupráce, k Havelkovi jsem vždycky vzhlížel, je to borec! Jeho režie, gentlemanská auta, láska k divadelnímu řemeslu a staromilství jsou unikátní. K tomu všemu máme na jevišti legendární orchestr Melody Makers. To je, slovy muzikantů, velký tlak a obrovská radost.

Jasně, jak poslechem, tak i v aktivní tvorbě. Třeba už na konzervatoři v Ostravě jsme s kluky ze školy vytvořili kapelu The JazzCake, se kterou jsme dokonce jezdili i po Evropě. Hrávali jsme namátkou například v Rakousku, Lichtenštejnsku, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku nebo Švýcarsku.

A v zahraničí jsme, krom tanečních swingových akcí, koncertovali i na ulicích, tzv. „buskovali“. Zažívali jsme velká jazzová dobrodružství. Později se ale cesty v kapele rozešly, jak už to tak bývá. Momentálně se jazz snažím provozovat jak v sólové tvorbě, tak třeba s big bandy, jako je New Time Orchestra a dalšími uskupeními.

Ano, na školách se pohybová průprava samozřejmě učí. Prošel jsem ale i kupříkladu tanečními u legendárního Zdeňka Chlopčíka. Jsou však „gymplácká“ taneční tolik o tanci (směje se)? Měl jsem také velké štěstí na výborné lektory pohybu v praxi.

Zrovna v inscenaci Neboj, bejby, to je jazz byli k dispozici vynikající tanečníci a choreografové, kteří se zaměřují na konkrétní a přesný dobový pohybový a taneční jazyk. Všichni se tím dlouhodobě zabývají. Velcí frajeři.

Improvizuje se v rámci možností, nejvíce rozhodně proslulý Martin Zbrožek. S ním je každé představení velmi akční. Nic není jisté, a v tom je to dosti vzrušující, někdy propotíte i o košili navíc (směje se).

Profesora architektury a muzikanta Romana Motejlka, který přijíždí, na popud kamaráda Bennyho, do Prahy zpět z Chicaga. Kromě architektury přičichl k jazzu a snaží se tento hudební styl prosadit i v Československu. Roman se potká s mladou aspirující studentkou architektury Julii, která shodou okolností i výborně zpívá. A příběh o lásce, hudbě a architektuře je na světě.

Moje postava o něm říká, že je tvůrcem nového myšlení v architektuře. Do Československa vnesl poetismus, avantgardu a lásku k betonu a oceli, pokud se nepletu. Fascinující postava.

Je to tak, hráli jsme spolu v „nováckém“ seriálu Co ste hasiči? Byl mým seriálovým tchánem. Na divadle je to ale naše první spolupráce. Skvělý herec, muzikant, kolega a člověk. Obdivuji jeho komediální i kumštýřský um.

Pojednává o posledních měsících života geniálního hudebního skladatele Jaroslava Ježka, jehož mám tu čest ztvárňovat. Nejedná se ale o životopisnou revue nebo o biografickou estrádu, inscenace spíše sleduje tu opravdu podstatnou esenci skladatelova života a koneckonců i esenci té doby.

Hra dosti řeší reálie, kontext a okolnosti tehdejších let, což mnohdy samozřejmě zrcadlí i dnešek. Věnuje se emigraci, izolacionismu, „americkém snu“ a je i o těžkostech prosazení se v umění na úplně nové půdě.

Rozhodně. A nejen s nimi. Taky sleduje jeho přátelství s dirigentem Karlem Ančerlem, Zdenou Werichovou či setkání s úžasnou ženou Francis Bečákovou, kterou si vzal pár dní před svým skonem.

Je to pro mě velmi silná inscenace. Pojednává o touze po svobodě, ale i o tom, jaké je to přijít o domov. Silný je i motiv opuštění rodiny, který bohužel dodnes vídáme po celém světě. Bolestivé téma.

Jeho touhu žít, touhu předávat tu nezměrnou radost a autenticitu v jeho dílech. Také to, jak se v těžké době ke všemu postavil čelem. Díky laskavosti divadla a úžasné Janě Burianové, která domlouvala všechna ta setkání s pamětníky, historiky, workshopy s dirigentem apod., jsem se mohl zabývat jeho životem téměř vědecky.

Byla to neskutečná osobnost – zčásti neviděl, měl jen jednu ledvinu, špatně slyšel - a i tak se nebál roztočit kola života naplno, složil téměř čtyři stovky hitů, byl nesmírně talentovaným klasickým skladatelem, fenomenálním pianistou, miloval pivo a nebyla překážka, v jeho dynamickém, ač krátkém životě, kterou by s horkokrevnou chutí nezvládl.

Člověk se mnohé skrz tvůrčí proces dozví. A nebylo tomu jinak i u této velmi kontroverzní osobnosti. Přeletěl Atlantský oceán, byl celebritou a také propagátorem izolacionismu (politická doktrína upřednostňující domácí politiku před zahraniční, pozn. red.), stal se předním mluvčím hnutí America First, která se vymezovala proti vstupu USA do druhé světové války. Když se na to podíváme podrobně, tak současná MAGA je tomu vlastně dost podobná. Ta paralela k trumpismu je opravdu velká. Tomáš Pavelka ztvárňuje tuto postavu velmi mrazivě.

Jaroslav Ježek stál na stejném jevišti, kde mám tu čest vyprávět jeho příběh. Je to strašně silné. Setkat se, takto při tvorbě, s někým, kdo se mě jak umělecky, tak i svým osudem a přístupem k životu, hluboce dotýká.

Zní to až neuvěřitelně, ale mnohdy při zkouškách, v jeho modrém pokoji, při povídání si s lidmi, kteří vzdáleně i blízce znali jeho osud, při nočních rozjímáních v divadle u klavíru, jsem cítil jeho velmi silnou přítomnost. Nevím, jestli se usmíval či proklínal, co to ksakru dělám, ale určitě to přišel zkontrolovat.

Takže ano, pro mě je to současný vrchol divadelní kariéry. A v režii Michala Dočekala, dle scénáře Simony Petrů a s muzikanty – studenty Ježkovy konzervatoře, je to fakt silná inscenace. Jsem vděčný, že něco takového mohu zažívat, opravdu.

Ve Večeru tříkrálovém primárně v Ostravě, ale představíme se i v Praze a Bratislavě. Já hraju postavu Sebastiana, bratra hlavní postavy Violy v podání Sáry Erlebachové. Diváci se mohou těšit na plejádu úžasných nejen komediálních legend ostravské i přespolní divadelní scény. Je to koncert radosti a smíchu. Opravdu.

Ano. Dorazil loni na premiéru v Ostravě. Je to legenda, sečtělejšího „shakespearologa“ v našich končinách momentálně nenajdeme. Shakespearem se zabývá více let, než jsme oba dohromady na světě. Neskutečná osobnost.

Rozhodně kladný. Měl jsem tu čest zahrát si v životě třeba Orlanda v Jak se vám líbí anebo Romea v ostravském nastudování v hudební verzi s překladem Jiřího Joska, se kterým jsem měl tu čest se taktéž potkat, úžasný člověk. Kvůli této roli jsem dokonce na rok opustil studium na JAMU.

S rolemi milovníků „romeovského“ typu se potýkám celoživotně. Shakespeare mi ukázal, že Romeo a Julie je jakousi biblí života, v lásce je skutečně odpověď, ač to zní jako otřepané klišé.

West Side Story, ano. To je další pokračování mé romeovské kariéry. Skladatel Bernstein dle mého to téma pochopil s takovou přesností, že jej přivedl až k branám geniality. Ta hudba má v sobě vše. Když si ji detailně poslechnete, věřím, že ve vás také zarezonuje. A role Tonyho byla vždy mým snem. Velká výzva.