Článek
A chtělo to trochu principálské odvahy, v posledních desítkách let totiž tenhle kus prakticky zmizel z českých jevišť. V Plzni se hrál naposledy v roce 1962. „Ředitelé se obávají, že na takovéto představení diváci nebudou chodit, že je to nezajímá, že je to mimo současnost. Rozhodl jsem se riskovat,“ prohlásil Martin Otava, ředitel plzeňského Divadla J. K. Tyla a zároveň režisér zmíněné inscenace.
Kdo, když ne my
„Témata jako Jirásek nebo národní hrdost už dlouho jaksi nejsou in,“ připustil Otava.
„Které jiné české divadlo by ale mělo operu Psohlavci uvést, když ne naše. Děláme tuhle inscenaci pro naše Plzeňany, kteří našim Chodům pověsili tady v našem pivovaru Jana Sladkého Kozinu,“ uvedl Otava a dodal: „Pro mne jsou Psohlavci zapomenuti trochu nepochopitelně. Hudba je nádherná, zajímavá. Je v ní spousta dramatičnosti, lyriky, romantičnosti, něhy, zpěvnosti.“
Faktem je i to, že Otava má k této opeře osobní vztah. A rád přidává k dobru historku, jak jeho dědeček zpíval v šedesátých letech ve Zlaté kapličce „záporáka“ Lomikara a jak mu pak po zájezdovém představení v Domažlicích odmítl jakýsi hrdý Chod prodat v krámu plavky.
Dvě pravdy
Černobílému pohledu na legendární chodské povstání se Otava podle svých slov snažil vyhnout: „Nezajímá mě heroický mýtus ani jednoduché rozdělení na dobré a zlé. Jde o příběh dvou pravd, které se střetnou tak silně, že nemohou skončit jinak než tragicky. Ostatně je to strašně silné téma i dnes: kde končí historické právo a kde začíná realita přítomnosti?“
Dirigent Jiří Štrunc považuje Psohlavce za monumentální operní dílo. „Kovařovicova hudba je ryze divadelní, ve srovnání se Smetanou dramatičtější, více sleduje dění na jevišti,“ upozornil.
Role Koziny se zhostil Richard Samek, kterého alternuje Martin Šrejma. A na „boží súd“ vyzve Lomikara představovaného Pavlem Klečkou nebo Martinem Bártou. „Snad to zahrajeme tak, že mě na konci diváci politují. A budou si říkat, že jsem to myslel dobře, akorát to špatně vyznělo,“ poznamenal Klečka.
