Herečka Sarah Arató: Výzvou jsou pro mě role, které jdou proti mému naturelu

Komedii o tom, zda lze zkrotit ženu, nastudoval režisér Michal Vajdička. Petruccia hraje český herec Jakub Tvrdík.

Když jsem nabídku dostala, neváhala jsem ani vteřinu a řekla ano. Motivací byla už postava, protože Kateřina je z rodu, jak se říká, královských rolí. A důvodem byly samozřejmě i Letní shakespearovské slavnosti. Vím, že tam hrají samí dobří herci, takže nabídka pro mě byla velkou ctí a výsadou.

Nikdy jsem o Kateřině jako o své vysněné roli neuvažovala. Ale možná je to moje osudová role. Rozhodně je to postava, se kterou se dokážu sžít a do níž se dokážu vcítit. Když jsem se ptala režiséra, proč si pro Kateřinu vybral právě mě, podíval se na mě, zdvihl obočí a odpověděl mi otázkou: A co si myslíš ty, kdo jiný by to měl hrát?

Chci tím říct, že to se mnou není ani v mém vlastním životě jednoduché, protože mám Kateřininu energii a jasné názory. Ne že bych je neměla mít, to jistě ano, ale dokážu si vždy stát za svým a nenechám se oblbnout. Anglicky by se to nejspíš řeklo, že jsme s Kateřinou „no bulshit girl“.

A které jiné Shakespearovy postavy bych si ráda zahrála? Určitě Lady Macbeth, po té toužím už od prvního ročníku vysoké školy. Protože to ona je hlavní postavou Shakespearovy tragédie, nikoli Macbeth. Ona je šedou eminencí celé tragédie. To se mi na ní líbí, protože sama taková nejsem, ale chtěla bych si to někdy vyzkoušet.

Máme na to takový malý trik, který spočívá v tom, že si myslíme, že komedie není hra o zkrocení zlé ženy, ale o lásce dvou lidí, kteří si byli souzení. Dva lidé, kterým nikdo předtím v životě nerozuměl, najdou vzájemné pochopení právě ve své jedinečnosti a nepochopení ostatních, a to je spojuje.

A to, jestli Petruccio Kateřinu na konci hry zkrotí, jestli se ona nechá zkrotit, anebo jestli se mezi sebou dohodnou, prostě to, co vidí v jejich vztahu okolní svět, není vůbec důležité. Protože oni dva vědí nejlépe, co mezi nimi je.

Myslím, že jí velice rozumím. Jednak její ztracenosti v tomto reálném světě, ale i – jak to nejlépe říct? – v míře její ženskosti. Vždycky jsem chtěla být Girl s velkým G. Obdivuju to na jiných ženách, třeba na své kolegyni Dominice Žiaranové, která hraje Kateřininu sestru Bianku a je dokonale dívčí.

Já jsem po tom vždycky hrozně toužila, ale nikdy jsem to až tak úplně neměla. A Kateřina to možná má podobně, chce být ženou se vším všudy, ale prostě to nedokáže. Navíc v její době být ne dosti ženskou ženou určitě nebylo lehké. Ani pro mě to dnes není snadné a stále se vyrovnávám s představou o tom, kolik ženskosti bych si v sobě přála mít. Z takových střetů a nepochopení okolím člověk snadno zatvrdne.

Prošla jsem si v životě něčím podobným a vím, co znamená obrnit se proti celému světu. A také se mi líbí, že Kateřina je inteligentní, ne prohnaná, ale prostě chytrá žena, která si umí stát za svým a nenechá se oblbnout. To je něco, čím mě naprosto uchvacuje. A také svou energií.

Nemám jeden vyhraněný typ. Momentálně v Astorce hraju v Molièrově Lakomci Harpagonovu dceru Elišku, a to jako naprosto neschopnou, nemožnou a nečinnou, ale zároveň i jako velice citlivou, laskavou a hlubokou bytost, takového snílka. Je to pravý opak Kateřininy energie, ale obě se mi hrají velice dobře.

Možná jsou pro mě výzvou spíš role, které jdou proti mému naturelu, takové mám ráda. Postavy, které jsou nám blízké, se vlastně hrají těžko, právě proto, že si neustále uvědomujete, jak moc se vám ten člověk podobá. Ale obecně mohu říct, že mám ráda silné ženy, ať už se mi podobají, anebo ne.

S Jakubem se mi hraje velmi dobře. Je to kvalitní herec a dobrý člověk, na kterého se jako na partnera můžu vždycky spolehnout. Tento rok se navíc těším, že si spolu zahrajeme i u něho doma, protože loni byl deset dní cizincem on u nás, tak teď budu já dva dny cizincem v jeho vlasti a moc se na to těším.

A že právě tím, že to bude jeho Praha, tak ji snad poznám daleko lépe. Jazykové problémy občas nastaly, protože v překladu jde o trochu starší češtinu, kde jsem narazila na některé nesrozumitelné výrazy. Nevěděla jsem například, co je to saň, pletlo se mi to se sáňkami, anebo jsem neznala výraz futro jakožto vnitřek saka. Takže vznikaly různé komické situace, ale žádná konfliktní. Protože když si rozumíme na mezilidské úrovni, zbytek se dá vždycky vygooglit.

Pod širým nebem hraju poprvé a musím říct, že mi to otevřelo úplně nové obzory. Je to pro mě to nejsvobodnější, co jsem zatím na jevišti zažila. Moje Kateřina plně rozkvetla právě až pod širým nebem. Dokud jsme byli při zkouškách zavření v místnosti, bála jsem se ji pustit naplno ven, to až teprve pod širým nebem.

Je to samozřejmě jiné herectví, kdy člověk možná víc křičí, než prožívá, ale k tomu slouží právě koncentrované zkoušení uvnitř, aby herec dokázal vnitřek dostat do postavy i venku. Pro mě je to nezapomenutelný zážitek, kdy se divákům naprosto odevzdávám.

Asi nějaké vnitřní propojení. Stačí mi málo, ale nejsem jednoduchý divák. Potřebuji cítit na jevišti pravdu a dokázat se s postavou i děním ztotožnit, zvláště když je poslání hluboce ukryté. Pokud mu přesto porozumím, prožiju něco neopakovatelného, co mi nedokáže dát žádné jiné umění.

To, že společně znovu prožíváme Shakespearovy hry, které vlastně všichni dobře známe, ale přesto nás vždy dokážou něčím překvapit. Myslím si, že je to i téma Zkrocení zlé ženy, kde také všichni víme, jak to skončí, ale přesto se jdeme na představení podívat, protože chceme znát, proč a jak se to stane.

A chci vzkázat českým divákům, že se mají nač těšit, protože jsme energický mladý kolektiv a je s námi velká legrace.