Herečka Petra Králová: Chtěla jsem se s Evou Pilarovou důstojně rozloučit

Evu Pilarovou obdivuji od dětství a vždycky jsem její písničky poslouchala. Cítila jsem v nich trošku jiný tón, svobodnější, než bylo tehdy, před sametovou revolucí, běžné. Nicméně nápad vytvořit představení přišel asi před patnácti lety, kdy jsem se svým mužem zpívala písně na její vernisáži fotografií.

Ona byla i úspěšná fotografka, což se možná už teď moc neví. Po vystoupení jsme si dlouho povídali a mě napadlo, že by bylo zajímavé ztvárnit a divadelně propojit úžasné songy a život této legendy a zároveň ženy s takto obyčejným chováním. Když k tomu přidám, že jsem profesí herečka a vedle zpěvu mě baví i psát, k prvnímu kroku už bylo blízko.

Můj sen darovat jí ho jednou jako dárek bohužel nevyšel. Je to i tím, že jsem s realizací poměrně dlouho otálela. Nebylo snadné odhodlat se k nelehkým písním a pak ani tento poutavý život plný zvratů, ale i humoru shrnout a napsat.

Paní Pilarová v době pandemie nečekaně odešla a vše chtělo najednou čas. Bylo mi pak velmi líto, že se veřejnost neměla šanci s takovou hvězdou důstojně a s poctou rozloučit. Představení Eva! mělo tedy premiéru loni 15. března, téměř přesně pět let po jejím odchodu.

Zmínila jste nelehkost inscenace. K té patří, že Eva Pilarová měla velký hlasový rozsah, 3 až 3,5 oktávy. Jak jste na tom vy?

Zhruba podobně, a to byl i důvod, proč jsem si troufla zariskovat a její písně lidem připomenout. Není to ale jediná věc, kterou máme společnou. Je mi blízké její svobodné uchopení písní a odvaha jít svou cestou.

Nebála se scatu ani rytmických posunů, které nebyly tehdy běžné. Je pravda, že tolik hudebních žánrů v jednom představení - od swingu, popu, jazzu k blues - a zároveň i převleků šatů i paruk, které musím zvládnout sama, je výzva i adrenalin, který mě ohromně baví. Vždy to mám ale spojeno s velkým respektem.

Mnoho. Hlavně osudové muže paní Pilarové i další lidi, kteří byli pro její kariéru a život zásadní. Nechybějí mezi nimi Karel Gott, Waldemar Matuška, Jiří Suchý a také manželé, zvláště ten poslední, Honza.

Hodně mi pomohl právě Jan Kolomazník, který mi dal ke ztvárnění Evy svolení a hlavně svobodu uchopit scénář po svém. Snažila jsem se ale, aby fakta na jevišti odpovídala skutečnosti. Dnes už jsme s Honzou přátelé, voláme si a fandíme navzájem.

Přijel s přáteli loni na premiéru. Pak ji viděl v Praze a chystá se na ni znovu do Divadla Semafor. I pro něj byl projekt překvapením. Nebudu vám lhát, při zlínské premiéře jsem byla velmi nervózní. Přece jen, psala jsem o jeho milované ženě, která pro něj byla vším. Najednou „ji“ před sebou viděl a slyšel její písničky.

Pohybovala jsem se v tomhle směru na hodně tenkém ledě. Naštěstí se mu Eva! líbila, byl dojatý a já s ním. Dokonce mi pak dovezl a daroval dvoje Eviny šaty z dílny Osmanyho Laffity, ve kterých zpívám závěr.

Vešla, protože máme s Evou naštěstí podobnou postavu a výšku. Šatů při představení vystřídám více. Když jsem si ale oblékla na sebe tenhle originál, rozbušilo se mi srdce. Najednou jsem byla ještě více v její kůži. Musela jsem upravit pouze zapínání kvůli rychlému převleku, na který jsem sama.

Stejně hezky. A třeba v Praze ani nechtěli nechat Karla Gotta odejít ze scény, na Moravě zase cítíme, že je Eva svým přízvukem, kterým mluvila, stále jejich. Letos 31. května jsme pozváni opět do Prahy do Divadla Semafor, což je divadlo, se kterým byla Eva Pilarová roky spojená a kde začala svou kariéru. Máme z tohoto vzácného propojení velkou radost.

Ač jsem původně Evu! s režisérem Jakubem Heklem tvořila pro intimní divadelní prostor Dílna ve Zlíně, zjistili jsme, že funguje také na velkých scénách klasických divadel. Její písně vycházející ze situace a vnitřního pocitu jsou zároveň nosné. Snažila jsem se je přirozeně prolnout s dobou a jejím životem, plným hlubokých, nelehkých momentů, ale i svérázného humoru, který k ní neodmyslitelně patřil.

Opakovaně se vyrovnávala s bolestnými tématy, jako letecká nehoda její kapely či podepsání Anticharty, za což se jako jedna z mála veřejně omluvila. I tyto etapy jejího života se v inscenaci objevují a my cítíme, že otevření těchto témat v lidech stále rezonuje.

Jsme na velký prostor zvyklí z naší domovské scény velkého sálu Městského divadla Zlín. Ovšem vzhledem k hudebnímu žánru zde využíváme mikroportů. Hráli jsme už v Trutnově, na festivalu v Hradci Králové, čekají nás například města jako Tábor, Kladno, Přerov nebo Brno, což je rodné město Evy Pilarové.

Dohromady máme kolem třiceti výjezdů, což by mě v začátcích tohoto mého projektu opravdu nenapadlo. Není to tedy o velikosti scén, ale o tom, zda diváky dokážeme do příběhu paní Pilarové vtáhnout a zda je chytne za srdce.

Ano, na jevišti jsme opravdu jen dva. Zpíváme vše samozřejmě naživo, doprovází nás halfplayback z dílny vynikajícího muzikanta Adama Cahy, pro který jsem oslovila ty nejlepší muzikanty ze Zlína. Manžel Radovan Král v představení hraje i naživo, třeba na trubku v roli Louise Armstronga, který byl Evě Pilarové vzorem a se kterým se opravdu v roce 1965 v Divadle Semafor setkala.

Často jsou to ti, kteří znají Evu Pilarovou a její písně celý svůj život. K mé radosti na představení do Zlína přijeli i její přátelé, jako třeba Felix Slováček, tajemník Karla Gotta Jan Adam či písničkář Jiří Dědeček.

Obecně přicházejí lidé, kteří rádi vzpomínají i na slavnou éru Semaforu 60. let, skvělé songy a na své mládí. Čím dál častěji však vidíme v hledišti i mladší diváky. Na doporučení a ze zvědavosti přijdou. Čas je neúprosný a náctiletí už tuto pěveckou legendu ani další interprety té doby většinou neznají. ‚To byly úžasné songy!‘ řekli nám po premiéře naši synové.“

Málokdo tuší, jak moc v té době Eva Pilarová naši českou hudební scénu posunula směrem k americkým kořenům. Odvážně, ale bez pózy. Takhle přesně jsem si to na začátku představovala. Že Evu nejen připomenu, ale i znovu představím mladé generaci.

Nejvíce teď ty, které v inscenaci zpívám a tvoří tedy i zásadní situace v životě Evy a té doby. Třeba Turecký pochod, Requiem, Montyho čardáš i duet Dotýkat se hvězd byly krásnou výzvou. Mám ale ráda i její bluesové kusy, jako Mé blues zní mi dál, který zpívám na závěr.

Mám její kuchařku. Zkoušela jsem z ní pár receptů, jako koláče anebo „čínu“, o které básnili její přátelé a slavné osobnosti. Ráda své blízké hostila na chalupě a jídlem je rozmazlovala. A ten, kdo se chystá na Evu! a bude sedět v první řadě, možná něco i z jejích receptů ochutná.