Ateliér Libora Fáry byl tvůrčí dílnou i kulturním centrem

Kurátorka a dcera Libora Fáry Gabriela (ve spolupráci s fotografem Dušanem Šimánkem a novinářem Josefem Chuchmou, autorem doprovodných textů) tedy celou věc pojala tak, že sestavila jakousi vzpomínkovou reportážní koláž z děl šestnácti autorů, kteří zmíněný ateliér navštívili nebo navštěvovali. A nejsou to autoři jen tak ledajací.

Patří mezi ně náš nejlepší fotograf Josef Koudelka, slavný francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson, dále tuzemští tvůrci Dagmar Hochová, Miloň Novotný či kameraman Jaroslav Brabec.

Hned první Fárův portrét z roku 1981, na který návštěvník narazí na začátku výstavního sálu, je dílem Cartier-Bressona, spoluzakladatele agentury Magnum Photos. Výtvarník má ruce zkřížené na hrudi a dívá se přísně i poněkud jinotajně přímo do objektivu.

Poněkud odlišně přistoupila k osobnosti Libora Fáry manželka malíře Mikuláše Medka Emila Medková. V ateliéru ho v roce 1955 zvěčnila shora, sedícího na stole, takže mu není vidět úplně do tváře.

Dým z jeho cigarety vytváří jakousi pomyslnou auru a světlo jdoucí zapředu ze střešních oken tvoří takřka barokní šerosvit a dává celému obrazu téměř duchovní rozměr.

Obrazově nejvděčnější je tablo sestavené z jednotlivých snímků Oslava padesátin Libora Fáry z roku 1975 od fotografa Miroslava Jodase (spolupracoval s Fárou na zakázkách pro divadlo). Před očima nám defilují na momentkách osobnosti kulturní scény té doby. Jako třeba herec Pavel Landovský, Václav Havel, Olga Havlová nebo režisér Miroslav Macháček.

Dagmar Hochová, fotografka proslulá focením dětí, zobrazila celou Fárovu rodinu na skupinovém portrétu. Kromě manželky Anny Fárové, historičky umění, je na snímku i malá Gabriela.

Na výstavě najdeme taktéž práci samotného Libora Fáry. Jde o dílo Okno (1979) vzniklé kombinovanou technikou jako fotoplátno, respektive koláž, dotvořené posléze domalováním. Dílo evokuje napevno zamřížovanou bránu do dalších dimenzí a zároveň představuje i ochranou bariéru proti případnému vnějšímu nebezpečí.

Výstava detailně popisuje prostředí ateliéru především jako místo pro setkávání lidí naladěných na stejnou strunu. Ovšem také jako prostor, jenž v nich výrazně podporoval budoucí tvorbu přesahující stěny výše uvedeného místa.