Článek
Výstava, která je podle slov kurátorky Simony Martínkové „nejen k vidění, ale i prožití“, je v Praze v Řeporyjích. V místě, kde vznikají i monumentální sochy umělce Čestmíra Sušky. Probíhá od 3. června až do 1. srpna.
Před rozhovorem jsem se procházela areálem a překvapilo mě množství soch usazených jen tak volně v prostoru.
Je zajímavé, že nahodilost a hustota uměleckých objektů mi v tomto prostoru vůbec nevadí. Na kurátorské výstavě by to bylo divné, ale zde potkám třikrát za sebou podobné sochy od Česti a pořád mě to baví.
Bezvadná je místní dílna, která je přátelská a všem „otevřená“. Všimla jste si dvou místních kluků, co si přišli opravit ohnutá řídítka na kole? Podle mě je to nejčastější zakázka na počkání…
Ano, atmosféra jako na venkově, a nikoliv v hlavním městě.
Je zde úžasná energie. Za mě zázrak a něco fantastického. Sochařský ateliér a dílny, dole je zahrada, rozhledna, amfiteátr. Hraje se divadlo, děti sem chodí na výtvarku. Nádherně to žije, žádné mrtvé místo.
Že jsou tady výstavy, je báječné, ale těch je po Praze hodně. Cennější je, že zde lidé vytvořili komunitu, společně sdílejí, nacházejí práci, radost a mohou přirozeně čelit všemu negativnímu.
Pojďme k vaší výstavě. Hned mě zaujaly sochy ze dřeva. Jak vás napadlo udělat dvanáct hlav apoštolů ze stromu?
Na zahradě jsme káceli ořech, který jsem kdysi zasadil se svojí babičkou a sousedem. Jak jsem ten strom řezal, najednou mi připadalo, že má obličej. Rozhodl jsem se intuitivně jej použít na instalaci Poslední večeře Páně.
Nakrájel jsem hlavy a každé dal jméno jednoho ze dvanácti apoštolů. Jidáše jsem jako jediného zobrazil zepředu a nikoliv zezadu. Vždycky mi ho bylo líto, protože ve skupině musí být někdo negativní.
A víte, jak to dopadlo? Když apoštolové přebývali u nás ve stodole, on jako jediný zplesnivěl!
Výstava Srdcem, sklem, pastelem je otevřenou výpovědí o světě, který budete po její prohlídce vnímat jako přijímající, duchovní a radostný zároveň.
Na komentované prohlídce jste řekl, že pastely a verše k apoštolům vznikly na Kanárech.
Ano, obkreslil jsem je všechny na papír a vzal s sebou na Tenerife, kam jezdím malovat. Aby mi to netrvalo, řekl jsem si, že to musím dělat jako Pablo Picasso. Že každého apoštola zvládnu namalovat za hodinu.
On je to dobrý přístup, člověk se pak nepatlá se zbytečnostmi. Buď ho to napadne hned, nebo ne.
Zůstaňme na Tenerife. K místu se váže i krásný příběh o domu Maum.
Jednou jsem dům mezi přáteli nazval Majákem umění a ten se později ujal. Zkráceně se mu říká Maum. Ale k příběhu…
Dům kdysi patřil manželům Zemanovým ze Žatce, kteří byli intenzivní sběratelé umění. A protože už neměli obrazy kam dát, rozhodli se přestěhovat na Tenerife. Zde žili a postavili dům jako „chrám umění“.
Nemovitost později prodali svým známým a sbírku se snažili darovat. Dům zůstal prázdný, bez obrazů a nové majitele napadlo ho zase oživit. Přišli s nádhernou myšlenkou. Pozvat k pobytu české umělce, kteří zde budou tvořit a zanechají své dílo.
Důležité je zmínit, že umělci mají naprostou volnost. Když nechtějí, tvořit nemusejí. To rozvolnění je ale všem příjemné a popravdě: Tím spíš člověk ze sebe dostane to nejlepší. Na zdech visí třeba obrazy od Michala Cihláře, Franty Skály, Patrika Hábla atd.
David Vávra
David Vávra vystudoval architekturu na ČVUT a AVU v Praze a je spoluzakladatelem legendárního divadla Sklep. Známý je jako herec úspěšných filmů, stejně jako průvodce roadmovie České televize: Šumná města a Šumné stopy.
Jeho architektonická tvorba se dotkla především Prahy a okolí. Stojí například za rekonstrukcí kulturního domu Dobeška či Švandova divadla.
Ve studiu Bubec v Praze Řeporyjích probíhá až do 1. 8. jeho výstava Srdcem, sklem, pastelem. Z realizací architektury uvidíte návrhy kaplí a sakrálních prostor, skleněný objekt vzniklý metodou fusingu i dřevěné objekty z ořechového dřeva, jako je Poslední večeře Páně.
Z volné tvorby jsou ke zhlédnutí nejen koláže, ale i charakteristické pastelové kresby doprovázené verši, které vznikaly na volnočasových cestách.
Na inspirativním prostoru se tak odehraje nejen tiché zamyšlení, vnitřní zklidnění, ale také hravost a krásné příběhy.
A jak dopadla sbírka?
Na konci života ji manželé Zemanovi nabídli městu Žatec. To ji odmítlo s tím, že se o ni nechtějí starat. Totéž se opakovalo v městě Ústí nad Labem. Teď je sbírka v Kunsthalle v Praze, ale zřejmě v depozitáři. Nikdy nebyla vystavena.
Nutno podotknout, že má miliardovou hodnotu a jsou v ní zastoupena díla umělců, jako je Toyen, František Tichý, Jan Zrzavý i mnoho významných tvůrců 90. let 20. století.
V popiscích k výstavě se dočteme, že na Kololodi vznikla série pastelových kreseb s názvem Křížová cesta.
Tu jsem vytvořil úplně náhodou. Zaparkovali jsme auto jako každý rok u jednoho františkánského kláštera. A já si uvědomil, že jsem nikdy nevstoupil dovnitř. Tam jsem objevil zajímavou Křížovou cestu. Spontánně jsem se rozhodl, že si jednu taky udělám.
Měl jsem to vypočítané na dny pobytu. Každý den jsem musel zvládnout dvě zastavení, když je jich celkem čtrnáct. Pak jsem si uvědomil, že vyobrazená Kalvárie musí být v kapličce. Před místními potravinami jsem našel papírovou přepravku a vyrobil si ji.
Funguje formou loutkového divadla, kdy vytahujete jedno zastavení po druhém. Ke každému jsem vymyslel i dvojverší.
Jezdíte na Kololoď pravidelně?
Mám za sebou už devátý ročník a hned po prvním jsem prohlásil: „Jak jsem mohl bez kola a lodi žít?“ Taková svoboda a taková radost ze života. Vyrážíme s kamarády první týden v květnu, kdy jsou chorvatské ostrovy ještě prázdné a příroda už nabuzená.
Záměrně si také vybírám nejmenší loď, která je nejmíň pohodlná. Spíme v jejím profilu na palandách a každé ráno společně vyjedeme na celodenní cyklovýlet. Ty cesty jsou úžasné.
Málokdo ví, že ve střední části ostrova Hvar vede makadamová cesta. Když člověk jede po hřebeni hor, po tom zlomu a vidí na obě části ostrova, na moře. To jsou ty nejlepší chvilky, to je nezachytitelná krása…
Na výstavě jsou ukázky volné tvorby: skleněné objekty vzniklé fusingovou technologií.
Na výstavě jsou i fotky uměleckých objektů. V Děčíně je třeba zajímavá plastika Jana Palacha a Jana Zajíce.
Navrhl jsem stélu z fusingového skla, svítící neutrálně bíle. K ní jsem vytvořil dvě ženské dlaně, které jsem „vzal“ z pokrevních rodin. Jedna patří neteři Palacha a druhá sestře Zajíce. Když se kolemjdoucí dotkne obrysu dlaně, stéla zčervená anebo zmodrá.
Ženy jsem vybral záměrně. Za mě jsou totiž trpělivé nositelky velkého činu. Musejí se vyrovnat s událostí, vzpomínkami. Poté co se muž rozhodne k velkému gestu.
Místní obyvatelé asi rádi zkoušejí, jak se bílá stéla zbarví?
Když jsem se byl podívat na plastiku, šel zrovna okolo chlap a na Palacha plivl. Ve stejný moment ke mně přistoupila starší paní a řekla mi, že přiložila ruku na zobrazenou dlaň a stále cítí vibrace.
To mě strašně bavilo, ten kontrast. To byl pro mě přesně průnik Sudet. Jeho pravý obraz, kdy máte vedle sebe agresivitu i spříznění.
Na panelech výstavy je vidět i náhrobek Jiřího Menzela. Proč jste zvolil podobu kouzelníka Arnoštka z Rozmarného léta?
V Arnoštkovi chodícím po tenkém laně je bezbrannost, křehkost. Balancuje, kráčí po nejisté hraně a nakonec spadne. Jiří byl také křehký a ve vzpomínkách si ho spojuji právě s tímto filmem.
Musel to mít těžké, když hned za první film dostal Oscara. Následoval bolševismus, byl pod velkým tlakem. Přesto se dokázal prosadit v nepohodlných podmínkách.
Dílo je z bračského kamene a má vsazené modré fusingové sklo. Evokuje nebe, vodu a do modra zbarvený film. Když zapadá slunce, sklo se zezadu rozzáří.
Výstava měla mít původně název Moje cesta za Kristem. Proč jste ho vlastně změnil?
Název se mi líbil, ale v té první signální nesl představu povrchního křesťanského umění. Pro mnoho lidí je to nevěrohodná záležitost. Jsem evangelík a víru teď používám jako prostředníka svého vyjádření mnohem více.
Každý máme svoji víru, pravdu. Existuje podle vás nějaká univerzální?
Pravda je ta, že máme omezené lidské síly. Jsou strašně malé. Myslím, že to byla slova Jana Augusty, biskupa Jednoty bratrské, který řekl, že „nádoby, kterými pijeme ty dary, jsou rozbité a nikdy nenabereme to, co dostáváme“.
Pravda taky je, že máme nádherný život a štěstí na dobrý osud. Za to by měla být v každém z nás vděčnost. I když uznávám, že na člověka „to přijde“ mnohem později. Ve dvaceti chce svět spíš „rozmlátit“.
Teď ho ale chválím, s tím ovšem, že svět přináší i komplikované situace. Držím si svůj zúžený pohled. Možná je až naivní, ale vnímám pak především pozitiva.
