Kriminalista: Směšné tresty za sexuální delikty na dětech budou častější

Upřesnilo se to, jakým způsobem může být trestný čin znásilnění spáchán. Opustil se koncept násilí, tzn. že o znásilnění šlo tehdy, pokud pachatel použil vůči své oběti násilí, pohrůžku násilí nebo využil bezbrannosti oběti.

V současné době ČR, po vzoru některých evropských států, přistoupila ke konceptu „ne znamená ne“. Tedy že jakýmkoli způsobem projevený nesouhlas, verbálně či neverbálně, což není žádné překonání odporu, které zákon vyžadoval dříve, zakládá skutkovou podstatu trestného činu znásilnění.

Současně se ze znásilnění vyčlenily skutky, u kterých nedošlo k souloži. Znásilnění je nově omezeno na soulož jako takovou a obdobné praktiky například orální či anální styk. Když to zjednoduším, osahávání na přirození už není znásilnění, ale nový trestný čin sexuální útok.

Ano, jakkoli - polohou těla, jednáním, nebo naopak nejednáním. Na posouzení státních zástupců a soudců je, zda takové jednání budou považovat za projevení nesouhlasu či nikoli.

Našemu oddělení, které se zabývá především mravnostní kriminalitou spáchanou na dětech, se povaha vyšetřovaných skutků nezměnila. Co se změnilo, je počet případů, který díky novele trestního zákoníku rapidně narostl.

V minulosti bylo mnohdy obtížné, či dokonce nemožné kvalifikovat některé případy jako znásilnění, neboť se oběť nebránila, neprojevila odpor vůči pachatelově jednání. To se nyní změnilo a pro nás je zásadní i to, že je nyní jasně stanovena věková hranice bezbrannosti na 12 let. Zjednodušeně, pakliže se pachatel dopustí soulože s osobou mladší 12 let, vždy se jedná o trestný čin znásilnění.

Oproti loňsku o víc než padesát procent. Jen za první čtvrtletí jsme letos měli přes čtyřicet trestních spisů, nyní už jich máme kolem padesáti. Otázkou zůstává, kolik skutků bude nakonec odsouzeno.

Absolvoval jsem loni v listopadu školení, kde přednášel Jan Rampas z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Prezentoval tam statistiku států, které koncept „ne znamená ne“ přijaly před námi. Z ní vyplynulo, že počet řešených případů narostl zhruba o polovinu, ale počty odsouzených se oproti předchozímu stavu snížily.

Soudy musí respektovat zásadu „in dubio pro reo“, tedy že v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch obžalovaného. Myslím si, že budou případy, kdy pro soud bude extrémně složité posoudit, zda oběť projevila nesouhlas.

Přesně tak. Konfliktních problematických spisů bude velké množství. Policie kauzu zpracuje, předá státnímu zastupitelství, které v drtivé většině případů podá obžalobu. Zůstává otázkou, jak soud rozhodne.

Samozřejmě, skutek se odehrál mezi dvěma lidmi, beze svědků. Televizní představa o tom, že policie má téměř vždy fyzické důkazy v podobě biologických stop apod., to se stává ve dvou z padesáti případů.

Drtivá většina kauz je oznamována s týdenním, měsíčním, ročním i víceletým zpožděním. Tam žádné důkazy nezískáme a jediným zásadním je výpověď poškozené osoby, což je problém, se kterým si musejí soudy poradit.

Je to půl na půl, možná evidujeme trochu víc případů znásilnění.

U znásilnění vzrostla z pěti až dvanácti let na pět až patnáct. Skutky, které se nyní přesouvají do nového trestného činu sexuální útok, jsou nově postihovány sazbou na tři roky až dvanáct let. Je tedy možné, že kvůli nízké spodní hranici trestní sazby mohou a budou stále častěji padat podmínky. Tím podle mě uškodili zákonodárci dětem v přístupu k jejich právům.

Jestliže pachatel dostane podmínku, tak zůstane doma. Před zhruba šesti lety jsme měli případ, kdy pachatelem byl dědeček, kterému bylo přes 65 let. Na svých dvou vnučkách přes deset let prováděl všechny možné praktiky a od soudu nakonec odešel se čtyřletou podmínkou.

Soudní systém musel obě děti absolutně zklamat. Z pohledu deseti- a jedenáctiletých dívek, které musely absolvovat celou řadu náročných procesních úkonů - výslechů a znaleckých zkoumání, nelze vůbec pochopit, že dědečka někdo potrestal podmínkou. Když se konečně po letech otřesných věcí, které jim dědeček dělal, odhodlaly vše oznámit, tak se pak vlastně nic nestalo, protože on je pořád doma, i když bydlí jinde. Z jejich pohledu nebyl fakticky vůbec potrestán.

Není se čemu divit, že oběti mravnostní trestné činnosti nejsou často vůbec motivovány cokoli oznamovat. Podmínka u sexuálních deliktů, obzvlášť těch páchaných na dětech, je za nás nepřijatelná, představuje výsměch obětem a ukazuje pachatelům, že se jim vlastně nic nestane.

Přesně tak. Musíme si uvědomit, že spáchá-li někdo takový skutek na dítěti, tak ho spáchá pravděpodobně znovu. Procento recidivy je obrovské. Je také velké množství případů, kdy někdo, kdo byl jako dítě zneužíván, se sám stane pachatelem stejného deliktu v budoucnu.

Ne, ale v dětském věku si osvojí negativní vzorce chování násilníka a považuje je za přijatelnou normu. Člověk byl v dětství vystaven sexuálnímu násilí, přičemž k potrestání pachatele často vůbec nedošlo. Vzpomínám si na velký případ, kdy se pachatelé dopouštěli sexuální trestné činnosti, které byli jako děti vystaveni ze strany rodičů a prarodičů.

Pachatel je zpravidla někdo, kdo má přístup k malému dítěti, má povinnost o dítě pečovat, vychovávat ho, vzdělávat – rodič, učitel, vychovatel, rodinný známý, trenér. Dítě nejčastěji zneužije osaháváním.

Jde o skutky, které nejsou vidět. Dítě, v drtivé většině případů dívka, se stydí. Podezření zpravidla vyplyne z nějaké následné komunikace, z rozhovoru v rodině, nebo se dítě svěří kamarádovi, který to řekne rodičům.

Ano, tak je to v drtivě většině případů. Dítě nepůjde někam na služebnu. Výjimečně se svěří někomu ve školce či ve škole, ale musí mít k dotyčnému obrovskou důvěru. Pokud je i v rodině někdo, komu takto věří, tak se se to také může stát, například babička nebo dědeček. I když dědečci jsou také poměrně ve vysokém procentu těmi zneužívajícími.

Určitě. Jen výjimečně je pachatelem někdo dítěti neznámý. Takový případ se vyskytne jednou za několik let. Případů, kdy je dítě napadeno neznámý člověkem na ulici, je naprosté minimum. Pokud už se něco takového stane a pachatel je takto nabuzen, jde bohužel o případy s velmi vážnými následky, bohužel někdy i s tragickým koncem.

Na děti jen málokdy útočí pedofilové, to je vžitý omyl. Ve skutečnosti je nemocný člověk pachatelem mravnostní kriminality na dítěti v jednotkách případů za rok. Drtivá většina pachatelů považuje dítě za lehce dosažitelný sexuální objekt, na kterém ukojuje svůj apetit, protože pravděpodobně nemá přístup k odpovídajícímu sexuálnímu partnerovi. A věk je mu jedno.

Teoreticky ano, měli jsme řadu případů, kdy lidé byli odsouzeni, trest vykonali, měli ho následně zahlazený a potom opět pracovali s dětmi. Zaměstnavatel, který je rád, že na práci s dětmi někoho sežene, nemá kde zjistit, jakou má dotyčný uchazeč minulost.

V případě povinného dokládání tohoto certifikátu lze zabránit tomu, aby se pachatel odsouzený za trestnou činnost spáchanou na dětech s nimi znovu dostal do kontaktu. Bylo by však určitě vhodné, aby byl takový certifikát vyžadován v rámci celé EU, neboť řada těchto lidí se účastní třeba dětských táborů v cizině. To certifikát s působností na území ČR nevyřeší.

Minimálně v polovině z aktuálně řešených kauz. To ale neznamená, že se staly letos, jen byly v tomto roce oznámeny. Máme-li byť jen indicie od třetí osoby, které se dítě svěřilo, tak i na základě tohoto prvotního oznámení, pokud je postačující, velice často přistupujeme ke sdělení obvinění. Činíme tak proto, abychom mohli dítě vyslechnout, protože to můžeme učinit jen jednou.

Mnohokrát se ale stane, že dítě odmítne vypovídat, a s tím neuděláte vůbec nic. Typicky je to v případech, kdy jde o osobu blízkou. Dítě řekne, že je to táta či dědeček, a nechce mluvit. Pak dochází ke zrušení obvinění. To se nám stane zhruba u jednoho z deseti až patnácti případů.

Obrovský problém, který nám teď raketově narůstá, je, že poškození jsou dětští psychiatričtí pacienti, kteří se při komunikaci s odborným personálem svěří s prožitým sexuálním zneužitím.

Možná ne přímo nemocné, ale umístěné z různých důvodů v těchto odděleních. V těchto případech je velmi složité posoudit, zda se jedná o skutečně prožité události, nebo se dítě na sebe snaží strhnout pozornost, případně je někým tzv. naočkováno nebo ovlivněno. Typicky mladé dívky se baví o tom, jak se někomu něco stalo a ony to pak oznámí, protože samy začnou věřit tomu, že se jim to také stalo.

Jde o věc, kde už bylo letos sděleno obvinění. Loni v prosinci v Praze nevlastní otec využil bezbrannosti ani ne pětileté dívky. Při společném koupání ve vaně ji přiměl, aby mu stimulovala úd. On se jí přitom dotýkal na různých částech těla. Tvrdil, že je to hra, takže to dívka nepovažovala za nic škodlivého a nikomu to neřekla. Dění ve vaně ale viděl o něco starší sourozenec, který to až dodatečně asi po dvou měsících, protože to také úplně nepobral, řekl někomu z rodiny. A ta to následně vytáhla z té holčičky.

O doznání nelze hovořit. V podstatě bagatelizoval celou situaci, tvrdil, že dítě jen myl a popřel jakýkoliv sexuální kontext. Z provedených důkazů však vyplynulo, že ke skutku došlo.

Minimálně v 80 až 90 procentech. Je to i díky tomu, že soudy považují výpovědi poškozených dětí za věrohodné a kvalifikovaně hodnotí důkazní situaci v každém konkrétním případu. Zhruba u poloviny odsouzených případů se pachatel v průběhu trestního řízení přizná. Obecně v našich případech nesouhlasíme se sjednáním dohody o vině a trestu, protože ze zkušenosti víme, že obvinění přiznávají většinou jen to, co jim policie stejně již v rámci trestního řízení prokazuje.