Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Ve vzduchu nad propastí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Stěžovat si je lidské. Ve veřejném prostoru je nejčastější kritika politiků. Jedni jsou nespokojeni se samotným faktem, že je u vlády parta, kterou by si nikdy nepřáli, neopřeli by o ni kolo a v horším případě by ji poslali do koncentráku nebo na Sibiř (takových borců, anonymních i známých firem, je v poslední době stále více).

Foto: Milan Malíček, Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

A všichni, s výjimkou kamarádů z ruské barbarské čtvrti, mají svou pravdu. V těchto dnech ve veřejném prostoru kvete rozčarování ze současné Fialovy vlády.

Dělá špatně to, tamto i ono a řečník zpravidla dobře ví, jak by to vypadat mělo a co by přispělo k jeho lepší náladě a případnému rozhodnutí v dalších volbách znovu hodit svůj hlas těm či oněm příslušníkům současné vládní koalice.

A je to taky všechno správně. Ano, tato vláda dělá tu a tam nešikovně, hloupě, nedotaženě či přímo zaslepeně tu jednu, tu druhou chybu nebo přešlap. Pravděpodobně taková zůstane, není důvod očekávat zázračné proměny, když je mají uskutečnit pouzí lidé, nikoli Děd Vševěd nebo stařeček Hříbeček.

Nářky nad blbou vládou a následné hledání černé kočky v tmavé místnosti, přičemž tam ta kočka není, jsou ve stejném šuplíku jako zbožná přání, že Rusko po pár měsících války křupne a rozpadne se, nebo že Čína se nakonec díky trhu, který tam přece jenom funguje, stane demokratickou.

Zbývá vysvětlit, proč si myslím, že hledání zmíněné kočky je ztráta času a zbytečný výdej energie a také proč kočka v místnosti ani není.

Dnes ráno přišla zpráva o úmrtí Tomáše Fejfara. Dlouhou těžkou nemoc snášel neuvěřitelně statečně. Znali jsme se skoro dvacet let, od dob, kdy už nebyl jedním z prvních polistopadových poslanců a pracoval jako tajemník poslaneckého klubu ODS.

Nesčetněkrát jsme se hádali a zase usmiřovali, i když jsme se v mnoha věcech neshodli. Teď mi bude moc chybět. A když odešel, zase jsem se zamyslel nad tím, co je přechodné a o co má cenu se starat.

Život je vlastně skokem přes propast, který vždy skončí pádem a zmizením člověka. Ale nějaký čas, jehož délku předem neznáme, je nám dáno pobýt nad touto propastí ve vzduchu. Je to vzácný a neopakovatelný dar.

S vědomím, že jsme všichni chybující a že konec budeme mít všichni stejný, preferuji podporovat (jistěže nedokonalé) lidi a procesy, které mě, mé okolí, celé lidstvo nestrčí do propasti předčasně. A odmítat ty, kteří zkrátí nebo zoškliví náš pobyt ve vzduchu.

Jak? Každý jak umí. Prezident to například udělal takto.

Reklama

Výběr článků

Načítám