Očima Saši Mitrofanova: Ignorace? Za běžného života klidně, ale teď vocamcaď pocamcaď

Mnohokrát jsem zažil, jak se někdo urazí, když se dočte nebo doslechne, že na světě nežijí jen chytří a hodní, ale také hloupí a zlí. Většinou se rozohní ten, který onoho zlého blba vztahuje na sebe. Lidé, kteří netrpí nezvládnutými komplexy, nad tím zpravidla mávnou rukou. Nemají čas ani důvod se rozčilovat kvůli existenci tupců. Se svým životem toho chtějí ještě hodně udělat, než jednou skončí. Mají pro něj naplnění a cení si ho.

Za běžných okolností musí žít vedle sebe jedni i druzí. Nebudou mít stejné zájmy, natož chápání světa. Zdraví společnosti se pozná podle toho, jak nekonfliktně tato koexistence probíhá. Vždyť všichni jsou občané, mají stejná práva. Tato práva musí být zaručena pro všechny nehledě na názory, hodnoty a vzorce chování.

To ale bývá za běžných okolností. A pak jsou v životě společnosti chvíle, kdy kvůli hrozícímu nebezpečí musí být pravidla upravena. Nemluvím o diktatuře, ale o mimořádném stavu. Právě ho prožíváme. Všichni. Včetně té části společnosti, která si zvykla za běžných okolností pravidla nedodržovat.

Projevy ignorace v době stavu nouze vyvolaného pandemií koronaviru mohou být různé. Mírnější, jak je popsáno v této reportáži. A násilné, jak bylo včera k vidění na pražském Staroměstském náměstí. Na první pohled nemají lidé ze středních Čech, kteří doslova kašlou na zdraví svoje, ale především ostatních, a bitkaři, kteří útočí na policejní jednotky v Praze, nic společného. Ve skutečnosti jsou ze stejného kadlubu.

Nespokojenost s tím, jak se jim život poskládal, vybíjejí na okolí. Jistěže v různých podobách. Ale ruku na srdce, oč je méně škodlivý permanentně načuřený občan bez roušky, který vás nakazí covidem, než mlátička, která vám rozbije hubu a protože roušky nenávidí, nakazí vás taky?

Za běžných okolností existují a jednou zas budou existovat ve svých bublinách, ve svých hospodách, na svých webech, zkrátka mezi svými. S tím, že jde o potenciální podhoubí toho, co nazval T. G. Masaryk patologickou sedlinou společnosti. Za klidných časů se bude jednat i o politiku a o jev, který z toho vždy klíčí. Podrobně ho popsal Umberto Eco.

Teď jsme ale ve stavu nouze. Rozpínavost těchto členů společnosti platí vocamcaď pocamcaď. Policie jim to včera dala jasně na vědomí.