Článek
V plánu Rusko jen opakuje, co požadovalo už v srpnu na Aljašce – tedy celou Doněckou a Luhanskou oblast včetně jejích dosud Rusy nedobytých částí. Moskva by na oplátku milostivě souhlasila, že se spokojí jen s částmi Záporožské a Chersonské oblasti, které už dobyla, a ty ostatní by nechala Ukrajině. Po Rusku ale není požadováno, aby se zřeklo jejich formální anexe. Už jsou součástí Ruské federace.
Tato území může Moskva klidně obsadit později. Ukrajina by totiž podle plánu musela mít jen omezené vojenské síly, i když méně omezené, než Rusko požadovalo na jaře 2022 v Istanbulu. Po ruské armádě se však žádná omezení nepožadují. Na území Ukrajiny by pak ani nesměli být cizí vojáci a nesměla by vstoupit do žádného vojenského paktu. Stala by se z ní vazalská republika, která by musela skákat, jak v Moskvě pískají.
To není žádná mírová dohoda. To je předložení podmínek kapitulace. Pravda o něco méně tvrdých, než původně požadoval Vladimir Putin, ale pořád je to kapitulace. Navíc kapitulace předložená zemi, která opakovaně podobné podmínky odmítla a nedává nijak najevo, že se chce vzdát. Právě naopak. Hledá pomoc, aby ve své obraně mohla pokračovat.
Vše se proto odehrává za jejími zády. Paralely v historii není těžké najít. Většinu napadne Mnichov. Ale nejde jen o něj. Ony se velmoci vždycky snažily poroučet svým sousedům a rozhodovat o podobě svého okolí. Bylo jim jedno, že se to satelitům nelíbilo. Sovětský svaz kontroloval celý východní blok a když se někdo bouřil, klidně na něj poslal armádu. Spojené státy zase braly Karibskou oblast mnohdy celou Latinskou Ameriku za svůj dvorek.
Vrchol zažíval tento druh politiky během tzv. koncertu velmocí v 19. století. Velmoci dohlížely i na spory mezi sousedy. Tento koncept, který se tak líbí Vladimiru Putinovi a konvenuje i Donaldu Trumpovi, je však třeba odmítnout. A to včas. Nesmí se zapomenout, že skončil nesmírně krvavou velkou válkou, po které následovala jedna ještě větší – druhá světová.
Podobné nápady jsou cestou do pekla minulosti a vedou k dalšímu dělení světa. Ony řeči o potřebě multipolární světa, které jsou tak často slyšet z Moskvy nebo Pekingu, jsou ve skutečnosti snahy rozdělit si svět. Reagovat by měla především Evropa, protože tentokrát by to nebyla ona, kdo si porcuje svět. Francie, Německo a Británie už dávno nejsou světové velmoci, ale regionální hráči. A bojím se, že evropské země jsou natolik zahleděné samy do sebe, že nic neudělají. Ukrajina bude okleštěna a k nám se povalí další uprchlická vlna, protože vítězné Rusko tam nakonec rozloží vládu a dosadí si své loutky, což je snazší než okamžitá anexe. I když boje skončí, Trump se své vysněné Nobelovy ceny za mír nedočká. Protože ta se nedává za to, že někdo donutí napadeného ke kapitulaci. Přestože se bude usmívat jako měsíček, ve skutečnosti bude poražený i on, protože Putin bude vědět, že lze dostat USA, kam Kreml chce.
Vítejte v překrásném novém světě, i když spíš než Huxley je tohle Orwell, v jehož 1984 pomáhají v nekonečné války držet lidi zkrátka.
