Článek
Vypadá to jako hraní se slovíčky, ale přes jistá zjednodušení je důležité si toto uvědomit. Konec bojů ve válce neznamená automaticky konec snah dosáhnout svých cílů. Válka je jen jedním z prostředků, tím nejextrémnějším, ale pokud v ní agresor – v tomto případě Rusko – neuspěje, neznamená, že se nepokusí rozvrátit a ovládnout Ukrajinu jinak.
Vyjádření Kremlu potvrzují, že Clausewitzova věta platí i v obrácené verzi. Několikrát zaznělo, že ani v případě příměří se Rusko nevzdá svých cílů anektovat čtyři oblasti na východě Ukrajiny, zbavit ji spojenců a oklestit její armádu tak, že se bude muset podvolit. Už nebude schopna se bránit další agresi.
V Moskvě nevládne ambiciózní generál, který by se rád projel v čele svých kolon dobytým městem a užil si tu chvíli úspěchu. Vladimir Putin je technokrat moci, který má sice slávu rád, ale klidně si ji odepře, hlavně když dosáhne svého.
Clausewitzovo vyjádření se dál nerozvíjí z prostého důvodu. Obvykle se počítá s tím, že ve válce jedna strana zvítězí, zatímco ta druhá už nemá sílu pokračovat ve svém úsilí bránit se a nastane nové status quo. Je však mnoho případů, kdy válka přinesla jen částečné vítězství a za nějakou dobu boje opět propukly, aby bylo dosaženo vítězství, tentokrát už opravdu konečného. Typickým případem jsou punské války nebo války růží.
Ale i 20. století ukazuje, že stejné cíle se mohou opakovat a vyústit v opakované konflikty. I když bylo Vilémovské Německo v první světové válce poraženo, Hitlerova Velkoněmecká říše sledovala na západě Evropy stejné cíle – a nakonec použila i stejný prostředek – zbraně.
Teprve porážka v roce 1945 spojená s bezpodmínečnou kapitulací a následnou denacifikací a demilitarizací i decentralizací zabránila opakování dalšího podobného konfliktu.
Jestliže je Putinovým cílem obnovit říši (jedno, zda v hranících ruského impéria nebo Sovětského svazu) a od svých cílů navzdory utrpěným ztrátám neustupuje, je nutné, aby utržil bolestnou ránu, která by ho od expanze odradila. Pokud ji nedostane, své plány nezvdá.
To není volání po bezpodmínečné kapitulaci Ruska poté, co se Moskvou budou valit ukrajinské tanky, ani po podepisování nesplnitelných podmínek v železničním vagónu. Kreml však musí cítit, že agrese se mu nevyplácí. A je jedno, jestli to bude v podobě vysokých cel na ruské zboží, nebo na zboží ze zemí, které kupují ruské produkty. Stejně tak je nutné nechat Rusko odstřižené od bankovního systému SWIFT, dokud alespoň v něčem neustoupí.
Není to jen v zájmu Ukrajiny nebo Moldavska, které ví, že pokud Ukrajina pohraje, může být další na řadě, ale pobaltských zemí nebo Finska. A je to důležité i pro Bělorusko, jehož autokratický prezident Alexandr Lukašenko si dobře uvědomuje, že zájem Moskvy o hlubší integraci je ve skutečnosti snahou Bělorusko integrovat do Ruské federace. Důležité je to i pro všechny postsovětské země, kterým hrozí, že Rusko dostane chuť si je opět podřídit. A smysl to má i pro sunnitské arabské země, protože s porážkou Ruska oslábne Írán. Důležité je to pro všechny malé země, protože si budou moci být jistější, že se válka opět nevyplácí a že se části jejich území nezmocní silnější soused.
Jsou samozřejmě země, které to nepotěší, které si nepřejí silnější Spojené státy, ať už je to Čína, pro kterou jsou Američané hlavním soupeřem, nebo latinskoamerické země, které nechtějí být zadním dvorkem USA.
Paradoxně výhodné je to ale i pro zastánce obchodu s Ruskem toužící po zdánlivě levném ruském plynu nebo ropě. S Rusem bez expanzionistických územních ambicí půjde zase obchodovat. I když opatrně, než se to zase zvrtne, až Moskvě opět přestane jít jen o obchod.