Článek
Ukrajinci by měli podle těchto hlasů uznat realitu, smířit se s tím, že celé své území neosvobodí, že bude naopak ještě více okleštěno než před ruským útokem. Výměnou za to by měly být neupřesněné bezpečnostní záruky dané Kyjevu, aby Rusko opět nezaútočilo, zřejmě v podobě nějaké bi- či multilaterální smlouvy, a přísliby vstupu do EU a NATO.
Všechny tyto hlasy počítají s tím, že Rusko chce také příměří, protože i ono ví, že není schopno získat výrazně více. Alespoň nyní. Tomu ale nic nenasvědčuje kromě obecných propagandistických frází, jak je Rusko mírumilovné a nikdy nevede dobyvačné války. Nezdá se, že by Kreml nyní skutečně toužil po tom, aby výstřely utichly za podmínky, že získá území, zatímco Ukrajina utuží své svazky se Západem.
Víkendový rozhovor mluvčí ruského ministerstva zahraničí Mariji Zacharovové ukazuje, že se Rusko nevzdalo svých plánů. Kromě obligátních prázdných frází, že banderovskou Ukrajinu je potřeba denacifikovat, dává jasně najevo, že se Putinovy cíle nezměnily. Dokonce požaduje, aby se Ukrajina především stáhla z ruského území. Čtete správně. Ne Rusko z ukrajinského, nýbrž Ukrajina z ruského. Zacharovová bere Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast za součást Ruska, jak se o tom rozhodlo loni ve zmanipulovaném referendu konaném navíc jen v obsazených částech těchto oblastí. Že je podobná anexe nezákonná, v rozporu s mezinárodním právem, se v Kremlu neřeší, ono se ani neřešilo, že se formálně anektuje území, které Rusko ani plně nekontroluje.
Zacharovová v rozhovoru plném absurdit: Rusko o míru jednat nechce
Okleštěná Ukrajina by pak měla být nejen denacifikovaná, což znamená, že by v ní neměla vládnout stávající legálně zvolená vláda a prezident Volodymyr Zelenskyj, ale také demilitarizovaná, tudíž neschopná se bránit další případné agresi, a neměla by být členem žádného vojenského paktu. Tomu se říká bezpodmínečná kapitulace. Zacharovová přitom odmítla korejský model, kdy bylo v červenci 1953 uzavřeno příměří podél stávající frontové linie. Nechce petrifikovat situaci, kdy by na Ukrajině mohly působit západní jednotky, třebaže územně by příměří podél nynější frontové linie představovalo pro Rusko zisk. Rusko chce sousedit jen se svými vazaly.
Samozřejmě že by Moskva z některých požadavků nakonec ustoupila, když se loni jednalo o možném příměří v Turecku, taky vypadl plán na denacifikaci a výměnu vlády. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Moskva byla ochotna přistoupit na kompromis. Volání po míru je účelově propagandistické, mající vytvořit dojem, že Rusko nechce válčit, ale s neústupnými neonacisty holt musí, což má obyvatelům vysvětlit, proč vede válku s tolika oběťmi. Současně se tím vylepšuje obraz Ruska navenek pro africké a latinskoamerické země prosáklé antiamerikanismem.
Pro Rusko by bylo výhodné, kdyby v rámci příměří Ukrajina ustoupila z území, která se ještě okupantům nepodařilo dobýt. Získala by je, aniž by musela vystřelit jedinou ránu, aniž by padl jediný ruský voják. Jak podobný mír za území dopadá, neukazuje jen osud Československa na konci třicátých let, ale také tři roky stará dohoda o příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kdy Jerevan musel odstoupit z území okolo Náhorního Karabachu. Ten letos Azerové dobyli.
Po příměří mohou volat jen bloudi, kteří věří ruské propagandě. Kteří věří tomu, jak Rusko samo sebe vykresluje v rozporu s realitou jako zemi toužící po míru, jež nevede agresivní války. Rusko si sice stěžuje, že Ukrajina nepřistoupila na žádný návrh příměří nabízeného zprostředkovateli a nechce jednat, současně ale Moskva sama odmítá ukrajinský návrh na urovnání konfliktu jako ultimativní.