Článek
Dalo se to čekat. Loňský rok byl nejteplejším nejen od začátků měření, ale dle unijního monitorovacího programu Copernicus dokonce snad za sto tisíc let. Loňský listopad pak překonal o dva stupně teplotní průměr, jenž je podle vědců z hlediska globálního oteplování zlomový. Změna klimatu je tady o desítky let dřív, než počítali i ti, kteří bývají mnohými označováni za „katastrofisty“.
Ale k tomu, aby člověku došlo, že pravidelný a předvídatelný svět z čítanek pomalu ale celkem jistě mizí, nepotřebuje závěry klimatologů.
Mám deset let domek v severním Řecku, na venkově mezi olivovníky. Že sem tam kdesi lokálně vzplály během letních měsíců požáry, jsme byli zvyklí. Ovšem to, co nejen Řecko, ale celé Středomoří zažívá už několikátý rok po sobě, je jiné. Smrtící. Hoří všude a téměř pořád. Prší stále méně, zato když už, tak jde o přívalové deště, jež strhávají domy. A pak zase dlouho ani kapka. Místo toho tropické teploty. Horký vítr, který byl typický pro pár srpnových dnů, fénuje zemi dlouhé týdny.
Loni hořelo všude kolem nás. Netroufla jsem si odjet z domu na déle než hodinu. Kolem zahrady jsem každý den rozmisťovala nádoby s vodou pro zvířata. Pili všichni. Mnohdy zároveň – potulní psi, kočky, hadi, ptáci, želvy. Idylický zážitek, kdyby to nebylo tak smutné.
Několik staletí staré olivové háje se mění v uhlí, zvířata utíkají o život, mnohá uhoří a vy stojíte paralyzováni na protějším kopci a nevíte, jestli vám z očí tečou slzy kvůli kouři, smutku, nebo strachu. Protože se bojíte. Přiznáváte si to se sousedy. Viděla jsem ani ne kilometr od svého domu shořet olivový sad za pár minut. Vzplál jako papír. Hasiči přiletěli vzápětí, nabrali vodu z moře, za nekonečnou chvíli bylo po všem. Zbyly zuhelnatělé pahýly a kosti. Mnozí čeští známí mi k tomu napsali, že jsem trapná, v Řecku jsou přece požáry normální. Kde prý mám tu svou změnu klimatu, když v Česku zrovna několik dní lije?
Je to požehnání – poloha Česka, jež je chráněno ze všech stran. Zatímco jinde ve světě víc a častěji než kdy dřív hoří, nebo se tam topí v povodních, nebo jsou ničeni hurikány a tornády, u nás je relativní klid.
Je to prokletí Česka – falešný pocit bezpečí, že té naší malé půvabné zahrádce mezi horami se nic moc nemůže stát. K nám všecko dorazí se zpožděním, pokud vůbec. A než to dorazí, tak ostatní už to vyřeší. Protože budou muset… Jenže změna klimatu přelezla Šumavu a Karpaty i k nám do zemského ráje to na pohled. Rozlučme se pro začátek se sněhem.
(Autorka je reportérka a spisovatelka)