Článek
Nepíše se rok 1981, kdy Izrael jediným leteckým útokem zničil irácký jaderný reaktor v Osiraku, jímž Saddám Husajn přišel o možnost získat atomovou bombu. Írán se poučil a svá jaderná zařízení nesoustředil na jedno nebo dvě místa, ale rozptýlil je po celé zemi a umístil hluboko pod zem. Některá se zřejmě podařilo když už ne zničit, tak alespoň ochromit. To platí zejména o Natanzu, kde byly umístěny centrifugy určené k obohacování hexafluoridu uranu. Další klíčová místa jsou zřejmě hluboko pod zemí pod skalním útvarem u městečka Fordo. Izrael nemá zbraně, které by mohly zničit zařízení nacházející se minimálně 90 metrů pod zemí.
Bombu, která by to mohla dokázat, třináctitunovou GBU 57 MOP, mají jen Spojené státy. Je to jeden z důvodů, proč Izrael tak naléhá na USA, aby se do operace proti Íránu zapojily. Izrael nejenže nedisponuje touto bombou, ale ani letadly, jež by ji mohla shodit. K tomu jsou určeny bombardéry B-2, které jsou jako jediné vybaveny patřičným zaměřovacím zařízením.
Izrael spěchá, protože čas hraje proti němu. Nejde jen o veřejné mínění a mezinárodní společenství, jež zatím spíše mlčí, protože je rádo, že za ně Izrael odvádí špinavou práci, když nedokázalo Íránu zabránit v obohacování velkého množství uranu na 60 procent. Těší to i sunnitské monarchie v Perském zálivu, i když to nahlas neřeknou. Zvláštní je také nereakce Moskvy. Podobně jako v případě pádu Bašára Asada v Sýrii se nijak neangažuje, i když je pro ni Írán důležitý spojenec. Právě v Íránu vyvinuté drony Šáhid si připsaly velké množství životů ukrajinských civilistů. Žádná smlouva však Rusko nezavazuje přispěchat na pomoc. To je také jasná ukázka všem, kteří touží po ochraně ruského medvěda, že taková ochrana je úplně na nic. Když se medvědovi nechce, nepohne ani jednou tlapou
Izrael si s kritikou starosti nedělá, jak ukazuje jeho operace v Pásmu Gazy – jde mu o výsledek. Bez zničení jaderného zařízení ve Fordo však nálety cíl nesplní. Íránský jaderný program bude sice výrazně zbrzděn, ale ne zlikvidován. Udržovat tak vysoké operační tempo přitom Izrael nemůže dlouhodobě. Neustálými útoky vyčerpává své vojenské i ekonomické kapacity. Zásoby munice ani paliva nejsou nekonečné, musejí se doplňovat, což není zadarmo. Intenzivní nasazení se nutně projeví i na stavu izraelských letadel.
Americký prezident Donald Trump se tak ocitá v nepříjemné pozici. Sám by si celkem pochopitelně přál, aby Írán přišel o své jaderné kapacity, ale do války se zaplést nechce. Jeho výzvy ajatolláhovi Chameneímu, aby se vzdal, jsou nicméně směšné. Vůdce napadené země – notabene hrdé blízkovýchodní – nesklapne ani po bezprecedentním útoku podpatky před americkým prezidentem, když má území své země pod kontrolou. Pokud však Trump dá americkým vojákům rozkaz, stane se sám součástí agrese (a ona to z pohledu mezinárodního práva agrese je). Posílí se tím už tak vysoký odpor k USA a Trumpovi už nikdo neuvěří jeho slova, že mu jde o mír. Místo toho, aby stahoval americké vojáky z Blízkého východu, posílá tam další, což se mnohým jeho příznivcům nebude líbit. Pokud se začnou vracet v zinkových rakvích, může čelit sílící opozici nejen ze strany demokratů, ale i od izolacionistických republikánů nebo váhajících skupin veřejnosti. Írán si navíc dává dobrý pozor, aby odvetné údery prováděl jen na Izrael, a nikoli na americké nebo Američany využívané základny v oblasti. Přitom napadnout ty v Iráku by nebyl problém.
Týden bojů však ukázal i mnoho dalšího. Především to, jak je Írán slabý. Stačilo pár leteckých útoků a izraelská letadla mohou bez nebezpečí křižovat nebe nad Teheránem. To vzbuzuje obavy v Moskvě, protože se ukázala jako mizivá účinnost ruských sil protivzdušné obrany proti moderním vzdušným prostředkům vybaveným pokročilou elektronikou.
Odpověď Íránu je celkem chabá. V jednotlivých salvách vysílá maximálně desítky balistických raket, zatímco loni v dubnu na Izrael při kombinovaném útoku letělo 170 dronů, třicet střel s plochou dráhou letu a 120 raket včetně balistických.
I když se Íránu už nedaří přehltit radary izraelských systémů protivzdušné obrany, libanonský Hizballáh je ochromený a základy v Sýrii nelze využít, protože tam v prosinci padl Íránem podporovaný režim Bašára Asada, přesto se ukazuje, že žádný protiraketový štít není neproniknutelný. Většinu balistických raket se sice daří sestřelit, ale ne všechny. Pokud nesou konvenční nálože, není to takový problém. Pokud by však měl Írán jaderné hlavice, problém by to byl. Z toho důvodu je izraelský útok pochopitelný a lze pochválit německého kancléře Merze, že ho jako jeden z mála ocenil.
Stejně pochopitelná je ovšem snaha íránského režimu získat jadernou zbraň – dobře a pragmaticky pochopil, že to jediné, co ho může udržet u moci, je jen právě jaderné odstrašování.
Izrael sice tvrdí, že si neklade za cíl teokracii svrhnout, nýbrž že chce jen zlikvidovat její vůdce, je však otázkou, zda tuto nuanci někdo v Íránu vnímá. I když je zejména ve městech režim neoblíbený, s pokračujícími nálety a rostoucími počty obětí to Íránci nebudou vnímat jako útoky na jaderná zařízení a představitele revolučních gard, ale na svou zemi. A tu jsou ochotni bránit bez ohledu na prolitou krev, jak ukázala osmiletá íránsko-irácká válka v osmdesátých letech.
Navíc je otázkou, jestli někdo promýšlel, co dělat v případě pádu režimu pod tlakem zvenčí. Případ Iráku po americké invazi je varováním. Opozice v Íránu je roztříštěná a není připravená převzít moc. I kdyby se to povedlo, zřejmě by nastaly nepokoje, protože mnozí noví vůdci by si to vyřizovali s těmi starými. Mít podobný chaos v 80milionové zemi je ohromné riziko, k moci se může dostat ještě radikálnější náboženská skupina, využít ho mohou teroristé a přijít může bezprecedentní uprchlická vlna.
V každém případě je izraelský útok dalším potvrzením, že pravidla mezinárodních vztahů nastolená po druhé světové válce už neplatí a nastává čas práva silnějšího. Není to nic moc, ale musíme se na to připravit.
