Článek
Odpověď na otázku, zda se stane ministrem životního prostředí, pondělní schůzka s prezidentem nedala. To by bylo možné pouze v případě, kdy by Pavel ustoupil a přislíbil Turkovi podporu. Ten však trvá na původním stanovisku, že jmenování nepodepíše.
Před setkáním Pavel stručně připomněl, že aby mohl být ministr jmenován, musí ho premiér do funkce navrhnout, což se zatím nestalo. Příběh se dále cyklí. Motoristé na Turkovi trvají. Babiš s ním počítá, oficiálně jej ale nenavrhl. Navrhne-li jej, prezident nepodepíše. Jediným řešením se jeví kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, tu však Babiš podávat nechce.
Ať už chtěl Turek dnes na Hradě dosáhnout čehokoli, zjevně nedosáhl ničeho. Přesvědčit prezidenta o své kompetenci vést jakýkoli motoristický resort ani nemohl. To Pavel avizoval předem. Na Hrad ho přišel umluvit. Setkání však výsledek nepřineslo, rozhovor se dokonce ani příliš netýkal resortu, o nějž se uchází. Místo toho si s hlavou státu povídali o mechanismech Evropské unie. Patrně aby řeč nestála, protože na Turkovy mediální kauzy, jež brzdí jeho umístění do vlády, má hlava státu názor hotový.
Něco slíbit, odvolat, provolat, distancovat se třeba sám od sebe a pak si s kýmkoli plácnout, to je v běžném provozu, jakým žije většina politických lidiček ve stranách a hnutích, denní chléb. Jenomže prezident, a zvlášť současný, který do vrcholného politického žita vskočil přímo, aniž se předtím vyválel ve stranickém kališti, není figurou tohoto typu. S Turkem navíc nemá důvod uzavírat dohody.
Ten je důležitý pro Motoristy, kteří by bez něj nebyli ve Sněmovně, natož ve vládě, a pro Babiše, jenž potřebuje motoristické hlasy k obraně své poslanecké imunity.
Existuje jediný důvod, proč by Pavel mohl z odmítavého stanoviska ustoupit. Jmenovat motoristickou ikonu do vlády je totiž nejspíš jeho zákonná povinnost. Jen to doposud žádný soud výslovně neřekl. V Ústavě se píše, že prezident ministry na návrh premiéra „jmenuje“. Vid dokonavý. Jinou možnost nejvyšší zákon nepřipouští, a tudíž všechny výklady, které do praxe vnesli Pavlovi předchůdci, jsou extenzivní, rozšiřující.
Prezident dal najevo, že je připraven kvůli Turkovi jít do konfrontace. Designaci člověka, o jehož nevhodnosti jsou kromě něj přesvědčeny tři pětiny národa, mu brání možná hrdost. Někdo by řekl pýcha. Ta by musela jít stranou, nařídí-li designaci Turka Ústavní soud. Vzato do důsledku by Pavlovi ještě zbývala možnost rezignovat na vlastní prezidentský mandát. Tak daleko však stěží zajde. Turkovu nástupu do vlády by tím navíc nezabránil.
Prezidentova volba zní: Když prohrát, tak u soudu. Z případného neúspěchu mu újma na cti neplyne. Turek bude vizitkou Babišovy vlády. To premiér dostane něco, co sám nechtěl.
Svým tlakem Pavel už dosáhl přinejmenším toho, že se Turek nestal oficiálním reprezentantem České republiky v zahraničí, a naše mezinárodní reputace se dává všanc „pouze“ jeho pobratimovi Macinkovi.
Brambor je každopádně zpět u Babiše. Zůstává na něm, kterým směrem pálící předmět vrhne.