Článek
Možná, že s odstupem času budeme Izraeli vděčni, že na poslední chvíli zabránil Íránu získat jaderné zbraně, jako jsme mu byli vděčni, když zničil v roce 1981 irácký jaderný reaktor v Osiraku nebo v roce 2007 budované jaderné zařízení v Sýrii. Írán je už proklatě blízko tomu, aby vyrobil jadernou bombu.
Podle izraelských údajů má dost uranu na výrobu nejméně devíti jaderných zbraní. Disponuje více než 400 kg uranu obohaceného na 60 procent. Taková výše obohacení má smysl jen pro vojenské účely. Pokročilé odstředivky mu umožňují ho obohatit na potřebných devadesát procent. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii už roce 2003 testoval Teherán imploze, které jsou nutné pro sražení menších kusů uranu dohromady, aby se překročilo kritické množství a mohla se spustit štěpná reakce.
Osobně jsem však k úspěchu izraelského úderu skeptický. Íránský jaderný program je tak daleko, že v něm bude snadné pokračovat, i když zatím není jasné, jak velké škody nálety způsobily. Skrytě pomoci může s obnovou pomoci i Moskva nebo Čína. Írán byl i po loňských izraelských úderech na továrny na výrobu raket schopen jejich produkci zvýšit, i když musela vypomoci Čína, která mu dodala chloristan sodný potřebný pro výrobu raketového paliva.
Režim ajatolláhů si navíc nemůže dovolit na takovýto úder nereagovat. To by ukázal slabost, což se na Blízkém východě neodpouští. Podporu lidu bude mít, protože tentokrát nebyla zasažena jen kdesi v poušti ukrytá jaderná zařízení nebo základy, ale i obytné domy v Teheránu. Izrael se rozhodl nejen zničit zařízení, ale také zasáhnout vysoké velitele. Mrtvý je velitel revolučních gard a zřejmě i náčelník íránského generálního štábu stejně jako dva jaderní vědci. Údery byly přesné, opět se podařilo zasáhnout přímo byty, jenomže bez vedlejších obětí se to neobešlo a šlo o útoky na civilní objekty. Íránská odveta tak může vést k eskalaci konfliktu v oblasti. Vědět o sobě jistě dají i jemenští Húsíové, ale mohou to udělat i proíránské milice v Iráku. Podobný útok může také vést k opětovnému sjednocení protiizraelské fronty.
Američané už dávají okatě najevo, že oni nebyli v útoku nijak angažováni, protože Írán už dříve varoval, že v případě útoku na svá zařízení ze strany USA se terčem odvety stanou americké základny v oblasti. Byli už evakuováni rodinní příslušníci vojáků z americké základny v Bahrajnu.
Americkému vedení se nepodařilo přesvědčit Izraelce, aby neútočili, protože jednání s Íránem sice váznou, ale stále počítalo s šestým kolem vzájemných rozhovorů.
Vývoj okolo íránského jaderného programu krásně potvrzuje pravdivost rčení, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Napřed se za Baracka Obamy uzavřela v roce 2015 dohoda JCPOA mezi Íránem, USA, Británií, Francií, Ruskem, Čínou a Německem o omezení íránského jaderného programu. Donald Trump ji po právu označil za špatnou, protože Írán z peněz, které se pro něj díky ní uvolnily ze zmrazených účtů, podporoval různé teroristické organizace, aby posílil svůj vliv v oblasti a stal se dominantní silou. Přes šíitský Irák a Asadovu Sýrii se dostal až ke Středozemnímu moři a mohl podporovat libanonský Hizballáh. Podporoval i jemenské Húsíe. Když Trump o tři roky později dohodu vypověděl, Íránu to jen uvolnilo ruce, aby opět obohacoval uran na povolenou hranici 3,64 procenta. EU s ním dál obchodovala, i když už ne s takovým nadšením, a Írán mohl rozvíjet své vojenské programy, včetně vývoje silnějších a modernějších raket a jaderných zbraní.
Po návratu do Bílého domu se Trump rozhodl s Íránem jednat, jen aby zjistil, že nemá možnost dosáhnout o moc více, než už je ve smlouvě JCPOA, od níž před tím odstoupil. Írán se přitom mezitím dál posunul k vlastnictví jaderné zbraně.
Ovšem chyba sahá dále do minulosti. Místo aby se George W. Bush soustředil na Írán, rozhodl se v roce 2003 zaútočit na Irák, aby dokončil práci svého otce. Írán zůstával stranou pozornosti, i když John McCain v Senátu vykřikoval, že by se měl bombardovat. USA však měly dost starostí s nejrůznějšími vzbouřenci v sousedním Iráku. A když v roce 2014 Islámský stát ovládl značnou část Iráku a Sýrie, Američané byli docela rádi, když některé jeho skupiny docela brutálně likvidoval Írán.
Izrael se cítil po právu ohrožen, ovšem nemůže čekat nic jiného než odsouzení. A to bez ohledu na to, že říká, že útok proběhl za minutu dvanáct, tedy těsně před okamžikem, kdy Teherán mohl získat jadernou zbraň. Je to útok na suverénní stát, navíc v době, kdy Izrael, v němž posilují moc radikální nacionalisté, vede vleklou brutální válku v Gaze, v níž pořád neporazil Hamás ani nedostal na svobodu všechna rukojmí. Útok na Írán mohou mnozí vnímat i jako snahu odpoutat pozornost od Pásma Gazy, kde Palestinci trpí. Izraelské požadavky se navíc stupňují za hranice obecně akceptovatelného. Už nyní Izrael působí jako Prusko Blízkého východu, což mu velkou podporu nepřinese. Ta naopak stále klesá.
Útok také oslabuje pozici Donalda Trumpa, protože zřetelně odhaluje, že americký prezident nedokáže přesvědčit Izrael, aby neútočil. Ohrožuje to přitom širší plán Washingtonu na postupné smiřování Izraele s arabskými zeměmi. Ten už tak komplikuje prodlužující se konflikt v Gaze, arabské vlády nemohou ignorovat arabskou ulici, která stojí na straně Palestinců.
