Článek
Prvního září 1939 se Češi probudili do nové válečné reality. Jak se útokem Německa na Polsko změnil život v protektorátu?
V protektorátu došlo k Akci Albrecht I, což byl rozsáhlý preventivní úder gestapa, jehož cíl představovala eliminace potenciálních nepřátel Říše na celém teritoriu Německa. Dalším z hmatatelných prvků, kterým se protektorát odstřihl od dosavadního mírového období – a jako integrální součást Říše se ocitl ve válce – představovalo povinné zatemnění. K jeho zavedení došlo rovněž 1. září 1939 a znamenalo například, že po 23. hodině muselo být vypnuté pouliční osvětlení.
Došlo rovněž k zavedení přídělového systému. Nejprve se týkal pohonných hmot, do konce měsíce byl ovšem rozšířen na vybrané potraviny a krmiva. Šlo například o obilí, kávu, pivo, maso, tuky atd. Na konci září protektorátní vláda zavedla odběrné lístky na potraviny. Kdo měl na co nárok lišilo, zjednodušeně řečeno, podle toho, zda šlo o takzvaně „velmi těžce pracujícího“, dítě či „obyčejného spotřebitele“. Ještě během podzimu 1939 byly zavedeny lístky na mýdlo, tabák a oděvy. Přímý důsledek zavedení přídělového systému představoval automaticky vznik černého trhu.
Na jaké potraviny konkrétně tedy měli běžní lidé v protektorátu nárok?
Na větší dávky měli nárok lidé, kteří pracovali ve zbrojním průmyslu, hutích či dolech, ostatní měli týdně nárok např. na 2900 g chleba, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků všeho druhu kromě loje, 400 g cukru, 1,75 l mléka či například 150 g „poživatin“ dle zásoby, což představovaly kroupy, krupice, krupička, rýže nebo těstoviny.
Konkrétní obchodník tedy při obsluze zákazníka musel vydat předepsanou dávku potravin, odstřihnout příslušný ústřižek, potvrdit odběr na kmenovém lístku, ale rovněž přijmout platbu s tím, že tato mohla být realizována jak v korunách, tak i v říšských markách a bylo nutno přihlížet ke směnnému kurzu.
Při vámi zmiňované akci Albrecht I bylo v protektorátu během tří týdnů zatčeno na dva tisíce osob. O koho šlo?
Jednalo se především o „vůdčí vrstvu“, tedy inteligenci. Postiženi však byli i umělci, legionáři, vojáci, činovníci České obce sokolské, katoličtí kněží a Židé. Z hlediska politické příslušnosti převažovali členové bývalé sociální demokracie a strany komunistické, v rukou gestapa se však ocitli i členové Výboru Národního souručenství. Zatčení byli transportováni do koncentračních táborů, většinou do Dachau a Buchenwaldu.
Z nejznámějších zatčených jmenujme někdejšího pražského primátora Petra Zenkla, spisovatele a malíře Josefa Čapka, malíře Emila Fillu či novináře Ferdinanda Peroutku. Dne 7. září 1939 přijal státního prezidenta Emila Háchu říšský protektor Konstantin von Neurath, který mu přislíbil přešetření konkrétních případů zatčených a vzal na vědomí Háchovu naléhavou žádost, aby se s vězněnými zacházelo slušně. Přibližně polovina internovaných byla na základě cílené intervenční politiky státního prezidenta a jeho kanceláře propuštěna do konce roku 1942.
Věděla protektorátní veřejnost, že tak známé české osobnosti Němci zatkli a poslali do koncentračních táborů?
Oficiální seznamy zatčených samozřejmě vydány nebyly, jména kolovala pouze v rámci takzvané šeptané propagandy, živené částečně ilegálním tiskem a zahraničním rozhlasovým vysíláním. Neúplné seznamy se podařilo sestavit až pro potřeby Koordinačního odboru Předsednictva ministerské rady – a to především na základě informací od rodin zatčených.
Ve své nové knize Když se řekne protektorát, která vyjde v říjnu, uvádíte, že se na sestavování podkladů pro zatýkání v rámci akce Albrecht I podíleli také čeští kolaboranti. Co bylo jejich motivací?
Ano, na sestavování seznamů potenciálních nepřátel Říše participovali i představitelé programové kolaborace – členové organizace Vlajka. Šlo o prostou mstu, byli ovládáni nejnižšími pudy a utilitárními zájmy.
Od září 1939 začaly dramaticky přibývat zákazy a omezení namířené proti lidem židovské národnosti. Mnohé ale platily už předtím, že?
Od vzniku protektorátu nesměli židovští právníci provozovat praxi. Ze služby byli odvoláni všichni židovští zaměstnanci veřejné správy, veřejných institucí a veřejných ústavů. V první řadě šlo o oblast školství. Židé nesměli být rovněž členy vědeckých institucí a společností, nesměli fungovat ani jako lékaři, zvěrolékaři či umělci z povolání. Zcela samozřejmě byla vyloučena jakákoliv účast Židů na politickém životě. Dne 14. srpna 1939 byla na základě vyhlášky policejního ředitelství v Praze Židům zakázána návštěva veřejných podniků. Patřila k nim obecně oblíbená místa, například restaurace a kavárna Mánes, Obecní dům nebo Lidové domy na Královských Vinohradech a na Smíchově. Židovští žáci a studenti nesměli rovněž navštěvovat české školy a měli zakázáno i soukromé vyučování.
Židům byl dále zakázán vstup na některá veřejná prostranství včetně parků, vstup do divadel, kin, zábavních zařízení a knihoven, na plovárny, sportovní podniky a do veřejných lázní. Na železnici byl Židům vyhrazen pouze poslední vagon, později dokonce pouze poslední kupé. Židé nesměli navštěvovat jakákoli nádražní zařízení včetně restaurací a čekáren. Obdobné to bylo i v městské hromadné dopravě.
Povinnost nosit žluté hvězdy ale tehdy ještě neměli, že?
Veřejně označeni ještě takto nebyli, to přišlo až s nástupem zastupujícího říšského protektora Heydricha. Jejich občanské legitimace však od února 1940 nesly velké červené písmeno „J“. Árijské obyvatelstvo mělo na Židy narážet co možná nejméně a pouze v nevyhnutelných případech.
Majitelům restaurací, kaváren a podobných podniků, pokud byli židovského původu, bylo nařízeno jejich viditelné označení nápisem „židovský podnik“. Běžné podniky měly Židům vyhradit zvláštní místnost a další prostory označit viditelným nápisem „Židům nepřístupno“. O vyřazování osob židovského původu z běžného života se postaral systém stále se rozšiřujících diskriminačních opatření, která se nevyhnula žádnému oboru lidské činnosti.
Jaká na to židovská komunita reagovala?
Vystavení bez rozdílu krajně traumatizujícím zážitkům „podlidí“ mimo jiné způsobilo zvýšený počet sebevražd, a to včetně těch hromadných.
Děsivou skutečnost, že izolace není přípravou na vystěhování, ale pouhou předzvěstí likvidace, však tušil jen málokdo. Vrchol židovské izolace představovalo vládní nařízení schválené 24. října 1940, které v intencích Norimberských zákonů zakazovalo mimo jiného sňatky mezi protektorátními státními občany a státními příslušníky, tedy mezi árijci a Židy, a okamžitě specifikovalo i příslušné trestní sankce.
Vraťme se k německému napadení Polska. V jakém duchu o něm psal protektorátní tisk a jak byl interpretován následný vpád Sovětského svazu?
Útok na Polsko interpretoval jako německou reakci na polskou provokaci, takzvaný Hlivický incident. To bylo ve skutečnosti nacisty zinscenované přepadení německé vysílačky v Horním Slezsku Poláky, které mělo následný vpád do Polska ospravedlnit.
Pozdější útok SSSR na Polsko nebyl sice jakkoli oslavován, avšak přiblížen jako logický důsledek německo-sovětského spojenectví a polské nadutosti a pýchy. To, že tato hrdá a krásná země byla mezi své sousedy rozdělena již počtvrté v průběhu pouhých dvou staletí, samozřejmě nikoho nezajímalo. A nikoho nezajímaly ani následné ztráty na životech polské populace. Byly suverénně nejvyšší ze všech států, které se účastnily druhé světové války.
Poláci dodnes nezapomněli nejen na nacistickou snahu po likvidaci jejich národa jako celku, ale ani na identickou snahu ze strany Moskvy, která vyústila v masakr v Katyni. Podíváme-li se na dnešní Polsko, cítím hlubokou úctu, kam se Varšavě – i přes všechny hrůzy – podařilo dnes dostat a v čem všem nás předběhla. Ostudně jsme zaspali nejen v podpoře paměťových institucí a historických ústavů, ale i ve výchově k vlastenectví.
Ve své nové knize popisujete desítky událostí, přibližujete mnohé důležité aktéry tehdejšího dění či fenomény života obyvatel protektorátu. Které konkrétní protektorátní reálie považujete za dodnes nedostatečně zpracované?
Co představuje v obecném povědomí české populace synonymum pro protektorát? Okupace, odboj, kolaborace, atentát na Heydricha, koncentrační tábory, holokaust, možná parašutistické výsadky či partyzánské hnutí. Když ale půjdeme pod povrch, zjistíme, že významové mantinely těchto výrazů jsou po 80 letech od pádu protektorátu již značně neurčité, rozvolněné a zamlžené. Ve své knize Když se řekne protektorát jsem se snažil obsáhnout a charakterizovat nejvýznamnější pojmy tak, aby každý, kdo si knihu vezme do ruky, získal odpověď na otázku, co to byl protektorát.
Snažil jsem se přiblížit nejen strukturu domácího odboje, ale i kolaboračních a aktivistických organizací. Za zcela nový prvek považuji například problematiku centrálních popravišť Třetí říše, kde byly v letech 1940 až 1945 popraveny špičky domácího odboje, a to v počtu mezi 2800 až 3000 osobami.
Život v protektorátu byl ale samozřejmě pevně svázán s děním v Německu, tomu jste se také věnoval?
Ano, kniha má přesah i na německou půdu. Čtenář má tedy vedle sebe shrnuty pojmy, jakými jsou například NSDAP, Vůdce, SA, SS, SD, RSHA či Nové říšské kancléřství, jemuž jsem se věnoval s obzvláštní pečlivostí. Dnes po něm není ani památky. I proto jsem chtěl, aby si čtenář udělal jasný obrázek, kde a za jakých okolností byli prezident Hácha a ministr zahraničních věcí František Chvalkovský donuceni k podpisu jednoho z klíčových dokumentů moderních českých dějin – Berlínského protokolu – kterým v noci ze 14. na 15. března 1939 „vložili osud českého národa a země do rukou Vůdce Německé říše“.
Za zcela nové téma pak považuji například ilegální podporu a zásobování představitelů domácího odboje odsouzených Lidovým soudním dvorem k trestu smrti, vězněných v trestní věznici Berlín-Plötzensee. V neposlední řadě dávám svým čtenářům možnost seznámit se s dobovými reáliemi v podobě protektorátních a říšských bankovek, poštovních známek, dopravních značek či přídělových lístků. V podstatě jsem tedy napsal knihu, která mi tu chyběla posledních 35 let. Šlo mi především o pochopení souvislostí a jejich srozumitelnou interpretaci.