Nenápadná hrdinka z autobusu proměnila boj za občanská práva v USA

Když řidič – jak mu místní zákony dovolovaly – vyzval černé cestující, aby uvolnili místa bílým pasažérům, Parksová zůstala sedět. Její tiché odmítnutí, vycházející spíše z frustrace než z plánovaného protestu, zahájilo bojkot autobusové dopravy, který podnítil novou etapu boje za občanská práva ve Spojených státech.

Ačkoli otroctví bylo ve Spojených státech zrušeno v roce 1865, mnoha Afroameričanům zůstala základní občanská práva ještě dlouhá desetiletí odpírána. Na americkém Jihu se dalších téměř sto let udržoval systém segregace opírající se o doktrínu „odděleni, ale rovni“, kterou v roce 1896 posvětil Nejvyšší soud. Tato praxe se tak mohla dále šířit a často ji doprovázelo také násilí a lynčování.

Přestože 15. dodatek ústavy přijatý roku 1870 zakazoval rasovou diskriminaci ve volbách, černoši v jižanských státech museli čelit řadě překážek – od testů gramotnosti přes různé poplatky až po zastrašování, které je od účasti na volbách odrazovaly a tím jim bylo znemožněno prosadit do politických funkcí své zástupce.

Druhá světová válka sice přinesla omezení diskriminace v armádě, avšak rasová nerovnost pokračovala i po jejím skončení a výraznější změny nenastaly. Přestože se Spojené státy po roce 1945 snažily na mezinárodní scéně vystupovat jako ochránce svobody a demokracie, což se po začátku studené války ještě vystupňovalo, v zemi stále přežívaly hluboce zakořeněné nerovnosti.

Poválečná léta se ve Spojených státech nesla v duchu mimořádné hospodářské prosperity. Území USA nezasáhla válka v takové míře jako Evropu a Asii a americká ekonomika i díky vysoké produktivitě rychle rostla. Již v roce 1947, po návratu k mírovému hospodářství, vytvářela USA polovinu světového HDP a dominovala mezinárodnímu obchodu. Oživená poptávka po spotřebním zboží doprovázená populační boomem stimulovala ekonomický růst i na začátku další dekády.

Pod povrchem poválečné prosperity však přetrvávala výrazná nerovnost. Mnoho Afroameričanů opouštělo zemědělský venkov a mířilo za prací do měst, zatímco běloši odcházeli na nově budovaná předměstí, kde trvali na dodržování segregace. V centrech velkoměst se mezitím prohlubovaly sociální problémy. Značná část černošského obyvatelstva žila pod hranicí chudoby, avšak federální vláda se kvůli politické citlivosti rasovým otázkám raději vyhýbala.

V době prezidentství Dwighta D. Eisenhowera, který se úřadu ujal v roce 1953, nastalo několik důležitých kroků k posílení občanských práv, a to díky nově jmenovaným soudcům Nejvyššího soudu. Ten v roce 1954 prohlásil segregaci ve školách za protiústavní a zrušil doktrínu „odděleni, ale rovni“, což měl být význačný krok na cestě k rovnoprávnosti.

Jižanské státy však reagovaly tvrdým odporem – vznikaly Rady bílých občanů a integrace černochů začala být systematicky mařena, často za použití zastrašování a násilí. Mezi Afroameričany, kteří se s touto situací nehodlali smířit, patřila také tichá a na první pohled nevýrazná tajemnice montgomerské pobočky Národní asociace pro povznesení barevných lidí Rosa Parksová.

Narodila se v roce 1913 v Tuskegee v Alabamě a dětství strávila na venkově, kde se odmala setkávala s diskriminací a násilím vůči černošským obyvatelům.

Pocházela z prostých poměrů. Otec pracoval jako tesař a matka byla pomocnou učitelkou. Po přestěhování do Montgomery se rodině podařilo dostat Rosu do jedné z místních dívčích škol pro černošské děti, kde získala základní vzdělání. Další studium však musela přerušit kvůli zdravotním problémům matky.

Každodenní konfrontace s nespravedlivými pravidly segregace formovaly její smysl pro lidskou důstojnost a později i občanský aktivismus, když pomáhala dokumentovat případy rasového násilí. Díky své pracovitosti, rozvaze a klidnému vystupování se brzy stala respektovanou osobností montgomerské afroamerické komunity bojující za dodržování svých práv.

Když 1. prosince 1955 odmítla uvolnit místo bílému pasažérovi v autobuse městské dopravy, řidič, známý svým nepřátelským postojem k černochům, přivolal policii, která ji zatkla. Zpráva se rychle rozšířila v afroamerické komunitě Montgomery a záhy překročila i hranice města. Místní pobočka Národní asociace pochopila, že nastal vhodný okamžik k odvetné akci.

Černoši tvořili hlavní část pasažérů autobusů a pokud by je přestali používat, systém veřejné dopravy by utrpěl vážné finanční ztráty. To stálo za doporučením, aby se v pondělí 5. prosince, v den soudního projednávání přestupku Parksové, černošští obyvatelé autobusové dopravě na protest vyhýbali. Letáky s touto informací se šířily ve školách a duchovní informovali věřící při hojně navštěvovaných bohoslužbách v kostelech. Během jediného víkendu vznikla alternativa za autobusovou dopravu – stovky dobrovolníků z řad Afroameričanů nabídly svá auta a řidiči taxi přislíbili vozit pasažéry za cenu běžného jízdného.

Když ráno 5. prosince vyjely první autobusy, ukázalo se, jakou sílu černošská komunita má. Vozidla byla téměř prázdná, a proto padlo rozhodnutí v bojkotu pokračovat. Bílá část města, z níž protest podporovali jen jednotlivci, zpočátku iniciativu zesměšňovala. Starosta W. A. Gayle sebevědomě tvrdil: „Stačí první deštivý den a negři budou zpátky v autobusech.“

Jenže s postupujícími týdny bojkotu a rostoucími ztrátami dopravního podniku už vedení města nemohlo zůstat nečinné. Na řadu přišla oblíbená taktika v jižanských státech: nátlak a zastrašování. Policie pokutovala dobrovolné řidiče, odebírala jim doklady a v některých případech je rovnou zatýkala. Mezi takové případy patřil také tehdy šestadvacetiletý baptistický kazatel Martin Luther King Jr., jeden z organizátorů bojkotu.

King pocházel z Atlanty z rodiny baptistických kazatelů, která kladla důraz na komunitní službu a nenásilnou křesťanskou etiku. Během studií teologie se seznámil s myšlenkami Mahátmy Gándhího a filozofií nenásilného odporu, která jej výrazně ovlivnila. Do Montgomery se přestěhoval v roce 1954, když přijal místo pastora v místním baptistickém kostele. Od počátku se zapojoval do komunitních aktivit a apeloval na dodržování občanských práv.

Jeho krátké uvěznění za údajné překročení rychlosti během autobusového bojkotu mělo ale opačný efekt, než si vedení města přálo. Přilákalo ještě větší pozornost médií a reportáže z Montgomery během několika týdnů učinily z Kinga celonárodně známou osobnost.

S rostoucí publicitou autobusového bojkotu zesílilo i odhodlání protestujících. Bombové útoky na domy černošských vůdců protestu a na místní kostely, které se nevyhnuly ani Kingově farnosti, je nezastrašily. Mnozí začali zatčení považovat za projev osobní hrdosti či jako závazek vydržet v boji za správnou věc. Městská rada se snažila bojkot ukončit soudní cestou, avšak hrozby ani účelově přijaté zákony nepomohly.

Prezident Eisenhower, tehdy mezi bílými Američany velmi populární, si raději od celé záležitosti držel odstup. Na jedné z tiskových konferencí komentoval dění v Montgomery opatrnými slovy, že „existuje státní zákon týkající se bojkotů, a právě podle něj jsou tito lidé postaveni před soud.“ Jednotu černošských obyvatel ovšem nenarušil ani vlažný postoj vrcholných politiků. Martin Luther King Jr. později vzpomínal na neuvěřitelnou soudržnost komunity příběhem starší afroamerické ženy, kterou potkal, jak kráčela vyčerpaně po chodníku. Když se jí, zeptal, zda by raději nejela autobusem, odvětila mu „moje nohy jsou unavené, ale duše klidná.“

Po téměř roce trvajícím bojkotu přišel zásadní zlom: Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí nižší instance, že segregace v městské dopravě je protiústavní. V prosinci 1956 nabylo rozhodnutí účinnosti a Afroameričané v Montgomery mohli opět nastoupit do autobusů – tentokrát už ale bez obav, že budou svá místa přenechávat kvůli barvě pleti. Byla to jen jedna vyhraná bitva, nikoli konec války, jak tehdy připomínali sami aktivisté. Přesto montgomeryský bojkot ukázal, jak účinné může být dobře organizované nenásilné hnutí za občanská práva. Z lokálního odporu se stala síla, jež začala proměňovat celé Spojené státy.

Pro Martina Luthera Kinga Jr. bojkot znamenal zásadní životní zlom. Jeho organizátorský talent, neústupnost a schopnost mobilizovat davy během protestu jej proslavily natolik, že se z něj o několik let později stal jeden z vůdců celonárodního hnutí za občanská práva. V neústupném boji proti diskriminaci a nerovnosti pokračoval až do své násilné smrti v roce 1968.

Rosa Parksová přišla o práci a čelila ustavičným útokům na sebe a svou rodinu, které ji nakonec přinutili odstěhovat se do Detroitu. Přes řadu zdravotních a finančních problémů pokračovala v občanském aktivismu až do konce svého života. V roce 1996 jí prezident Bill Clinton udělil Prezidentskou medaili svobody, o tři roky později získala další vysoké státní vyznamenání – zlatou medaili Kongresu.

Zemřela v roce 2005 ve věku 92 let a stala se první ženou, jejíž rakev byla vystavená v rotundě Kapitolu. Její odvaha z ní učinila symbol a inspiraci pro další generace. Její prostý čin „neustoupit“ proměnil každodenní frustraci jedince v masový protest s dalekosáhlými důsledky.

Montgomery, město, které před jejím činem představovalo jeden ze symbolů jižanského útlaku, se ze dne na den stalo kolébkou poválečného boje Afroameričanů za rovnost a lidskou důstojnost. Autobusový bojkot stál ale jen na začátku dlouhé cesty. Skutečný průlom nastal až v 60. letech, kdy nátlak hnutí za občanská práva vedl k legislativním změnám na federální úrovni. Administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona prosadila v roce 1964 Zákon o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví či národnostního původu. O rok později ho doplnil Zákon o volebních právech, který výslovně zakazoval používání překážek, jež Afroameričanům zabraňovaly v účasti na volbách. Tyto kroky sice formálně ukončily právní rovinu segregace už v polovině 60. let, ale předsudky a problémy rasového soužití přetrvávají ve Spojených státech dodnes.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.