Jak odchází diktátor. V úterý uplyne 70 let od smrti Gottwalda

Březen 1953 byl pro československé komunisty tragický. Pozdější vlivný člen normalizačního vedení KSČ Vasil Biľak ve svých vzpomínkách píše:

„Rok 1953 se pro nás, i pro mě osobně, zdál rokem katastrofálním. Umřel Stalin. Smrt Stalina se nám jevila jako v dávných dobách zatmění slunce pro ty, kteří nepoznali přírodní zákony. (…) Byl jsem přesvědčený, že smrtí Stalina končí jedna historická epocha. (…) Měl jsem strach, že dojde ke značným poruchám v životě společnosti. Krátce nato, jen co se vrátil z pohřbu z Moskvy, onemocněl a zanedlouho zemřel i Klement Gottwald. Byla to velká rána nejen pro KSČ, ale pro celou naši veřejnost…“

Téměř současný odchod „vůdce světového proletariátu“ a „prvního dělnického prezidenta“ těžce zasáhl široké kruhy lidí, kteří podporovali komunistický systém, dokonce i budoucí reformisty a opozičníky.

Například tehdejší rektor Vysoké školy politických a hospodářských věd a v roce 1968 reformní ministr zahraničí Jiří Hájek ve svých pamětech píše, že byl ze zprávy o Stalinově smrti „upřímně smutný“, zatímco stráž u Gottwaldovy rakve stál „spíš v rozpacích“.

Z dnešního pohledu až neuvěřitelnou reakci zachytil ve svých vzpomínkách ekonom Valtr Komárek, který v té době studoval v Moskvě Ekonomický institut. Podle něj se někteří jeho českoslovenští spolužáci „div nevytahovali, že jejich vůdce Stalina tolik miloval, až jej nemohl přežít“.

„Tak jako s velkými vládci starověku pohřbívali i jejich manželky a služebnictvo, šel menší vůdce za větším, aby mu posloužil na onom světě,“ glosuje to Komárek.

I mezi tehdejšími komunisty vyvolávaly oficiální zprávy o nemoci a skonu Klementa Gottwalda pochybnosti i fámy.

Básník Josef Hiršal, tehdy redaktor nakladatelství Naše vojsko, popisuje, jak na zprávu o Gottwaldově smrti reagoval jeden z kolegů-grafiků, jenž byl členem strany: „Zbledl a bezděčně vykřikl: Nevěřím, že zemřel přirozenou smrtí. Nevěřím!“

Informace podobného druhu dostávalo od informátorů Státní bezpečnosti ve větší míře i vedení KSČ. Třeba v hranické Sigmě se „soudruzi tázali, kdo zabil soudruha Gottwalda a kdy se dozví pravdu o jeho smrti“.

V okrese Český Krumlov se zase objevovaly fámy, že „všichni vedoucí funkcionáři komunistických stran byli v Moskvě otráveni jedem přimíchaným do jídla skupinou zrádných lékařů“.

Ve větší míře přicházely rovněž zprávy o „nepřátelských projevech“.

Dopustili se jich ti, kdo Gottwaldovu smrt oslavovali nebo z hlediska tehdejší moci nevhodně komentovali. Objevovaly se i hanlivé nápisy. Například na kostele v Lipníku nad Bečvou se na­šel nápis „Smrt komunistům – rudým ďáblům“.

Jedna osmnáctiletá dělnice v Liptovském Mikuláši prohlásila, že by nad Gottwaldovou smrtí nejraději „radostí tancovala“.

Dělník v loděnicích v Mělníku zase pronesl k vrátnému: „Tak zdech, viď?“ Byl pak „dodán do vazby“, což byl úděl všech autorů podobných negativních výroků, které někdo udal.

Možnost, že by byl Klement Gottwald otráven během Stalinova pohřbu v Moskvě, můžeme dnes již vyloučit. Přesto ale ne všechny okolnosti skonu československého prezidenta můžeme spolehlivě osvětlit.

Když Klement Gottwald v neděli ráno 8. března 1953 odlétal do Moskvy, měl již mírné příznaky virózy.

Během obřadu, který probíhal v sovětské metropoli v pondělí, se dále nachladil a otekly mu nohy. V úterý odpoledne byl vyšetřen v kremelské nemocnici a odmítl navrhovanou hospitalizaci.

Před cestou zpět dostal antibiotika. Sovětští lékaři doporučili cestu podniknout vlakem, což Gottwald odmítl.

Většinu středečního letu prospal, po probuzení si stěžoval na bolest v levém rameni. Na Ruzyni po přistání absolvoval přehlídku čestné roty a na Hradě normálně úřadoval. Nevolno se mu udělalo až ve čtvrtek po obědě.

Ani po sedmdesáti letech není úplně jasné, proč prezident, který musel vědět, že trpí výdutí aorty, trval na život ohrožujícím návratu letadlem. Nabízí se hypotéza, že sám již nechtěl dále žít. Stalinova smrt ho těžce osobně zasáhla.

Ještě v době, kdy byl Stalin v kómatu, si stěžoval, že mu není dobře. Lékaře ale odmítal dle svědectví své sekretářky Ludmily Köhlerové slovy: „Ale ne, to je jenom sugesce. Já to teď tak prožívám se Stalinem.“

Průběh Gottwaldovy krátké a smrtelné choroby známe zejména díky deníkovým záznamům slavného endokrinologa Josefa Charváta (1897–1984), který byl povolán na Hrad ve čtvrtek 12. března večer.

Prezident ho přijal v dobrém rozmaru, s úsměvem a humorem a protestoval proti pobytu na lůžku. Charvát ho s dalšími kolegy vyšetřil a stanovil diagnózu zápal plic. Potíže se mu nezdály vážné a odjel domů.

Druhý den v 6:40 byl na Hrad povolán znovu, Gottwaldův stav se prudce zhoršil. Příznačné je, že lékaři neměli přístup k prezidentově zdravotní dokumentaci, teprve za nějaký čas přinesl Gottwaldův zeť Alexej Čepička z trezoru starší rentgenové snímky.

„Ke svému zděšení,“ píše Charvát, „nacházíme s Jonášem (MUDr. Vratislav Jonáš, kardiolog) velké vřetenovité aneurysmatické rozšíření celé hrudní aorty a velké kulovité aneurysma levé pulmonalis (plicní tepny).“

V průběhu dne pak dorazila z Moskvy skupina sovětských lékařů, kteří mají mnohem lepší informace o Gottwaldově zdravotním stavu.

Předsednictvo ÚV KSČ dlouho nesouhlasilo s vydáním tiskové zprávy, a když k tomu nakonec svolilo, musel Charvát napsat, že prezident onemocněl až 12. března, a slíbit Čepičkovi mlčenlivost o skutečném stavu věcí. „Jakákoliv spojitost s návštěvou v Moskvě musela být vyloučena.“

Gottwaldův kolaps byl tak hluboký, že neumožňoval žádné chirurgické řešení, lékaři mu pouze provedli odlehčovací punkci a transfuzi. Marný boj zdravotníků trvá zhruba 30 hodin, v sobotu 14. března v 11 hodin Gottwald umírá.

Zatímco o nemocného se starali čeští a sovětští lékaři společně, k mrtvému již Sověti své místní kolegy nepustili.

Z Moskvy dorazil tým patologů a pitvu provedl za zavřenými dveřmi, českým lékařům pak byly demonstrovány jen některé orgány. I z nich ale bylo patrné, že Gottwald trpěl syfilidou, cirhózou a tuberkulózou.

„Celkový dojem,“ zapsal si profesor Charvát, „za každou cenu zatajit národu, že šlo o syfilis, a za žádnou cenu k tomu nepustit české doktory.“ Dle oficiální zprávy byla příčinou smrti cévní skleróza a postupně zesilující vnitřní krvácení.

Gottwaldův pohřeb pojala komunistická strana jako manifestaci síly a „žulové“ jednoty.

Prezident byl vystaven v otevřené rakvi v modré generálské uniformě, což bylo trochu paradoxní vzhledem k tomu, že jako voják oblékl jen uniformu c. a k. monarchie za první světové války.

Pohřbu se v Praze zúčastnily statisíce lidí. Podle historika Jiřího Pernese se nedá určit, kolik z nich na ulice a náměstí přivedl skutečný zármutek a kolik jen podlehlo atmosféře strachu a špiclování.

„Dokumentární filmové záběry,“ píše Pernes, „které máme k dispozici, však ukazují lidi upřímně nešťastné, jejichž žal nejednou hraničí s nelíčeným zoufalstvím.“

Pohřeb se neodehrával jen v Praze, ale připojili se k němu lidé v celé zemi, kteří se klaněli u symbolických katafalků na náměstích a smutečních koutků na závodech a školách.

Podle historika Karla Kaplana se těchto smutečních obřadů zúčastnilo bezmála šest milionů lidí, tedy dobrá polovina celé československé populace.

Význam osobnosti Klementa Gottwalda měl podtrhnout i osud jeho tělesných ostatků, které měly být po vzoru Lenina a Stalina uchovány v neporušeném stavu pro příští pokolení. S velmi nákladným a komplikovaným balzamováním museli opět pomoci sovětští experti.

Gottwaldovo mauzoleum bylo vybudováno v žižkovském památníku. Aby zůstala mrtvola inertní, bylo potřeba jí věnovat nepřetržitou péči odborníků, pro které muselo být vybudováno rozsáhlé technické zázemí.

K ostatkům pak putovaly statisíce lidí ročně, z velké části v rámci organizovaných výprav školních a pracovních kolektivů.

Zatímco po vybudování Gottwaldova mauzolea bylo stranické vedení hrdé na to, že tento způsob uctívání svého vůdce realizovalo jako třetí na světě – po Sovětech a Bulharech, kteří nabalzamovali tělo Jiřího Dimitrova –, s postupující diskusí o „kultu osobnosti“ se vystavený prezident stával nepříjemným problémem, podobně jako Stalinova monumentální socha na Letné.

Na konci roku 1961 pak stranický šéf Antonín Novotný na zasedání ústředního výboru prohlásil: „Tento způsob vystavování ostatků zasloužilého stranického představitele neodpovídá tradicím a cítění našeho lidu.“

Podstatné byly také obrovské náklady na udržování mumie, které dosahovaly desítek milionů korun ročně. V následujícím roce bylo proto mauzoleum zrušeno, Gottwaldovy ostatky byly zpopelněny a uloženy v sarkofágu ve stejné budově.

V roce 1990 byly urny Klementa Gottwalda a jeho manželky Marty, o které neprojevili jejich potomci zájem, uloženy péčí komunistické strany do hromadného hrobu na Olšanských hřbitovech.

Politickou krizi způsobenou Gottwaldovou smrtí a o tři měsíce později prohloubenou měnovou reformou se režimu poda­řilo ustát bez výraznějších problémů.

(Autor je historik, působí jako šéfredaktor revue Paměť a dějiny)