Vražda, nebo nedbalost? Stalinova smrt

Jeho paranoidní chování a brutalita, kdy si nikdo v jeho okolí nemohl být jist, zda se nestane třídním nepřítelem, mu umožnila udržet si neomezenou moc, ale také přispěla k tomu, že ležel hodiny v kolapsu, než se někdo odvážil mu pomoci.

Stalin odjel v půlce února 1953 na svou daču v Kuncevu u Moskvy, což nebyla žádná chatka, ale malý jednopatrový dvoukřídlový palác. Protože rád pracoval večer, noc z 28. února na 1. března s ním strávilo několik jeho nejbližších spolupracovníků a členů politbyra – jeho osobní tajemník Georgij Malenkov, obávaný bývalý šéf tajné služby NKVD Lavrentij Berija, ministr obrany Nikolaj Bulganin a bývalý první tajemník ukrajinské KSS Nikita Chruščov, který de facto zastával funkci druhého tajemníka KSSS. Po jednání se popíjelo.

Zástupce náčelníka Stalinovy ochranky Pavel Lozgačev později v rozhovoru s Edvardem Radzinským řekl: „V noci na 1. března jsem byl ve službě. Se Stalinem jsme byli Starostin (velitel strážných), Tukov, já a (hospodyně) Matrena Butusová. V noci měli přijet na daču nějací hosté. Za hosty označoval Stalin členy politbyra. Jako obvykle, když měli přijít lidé, jsme probírali menu.“

Lozgačev dodal, že v noci z 28. na 1. zahrnovalo mladé víno, které Stalin kvůli nízkému obsahu alkoholu označoval za šťávu. K jídlu byly tři láhve, u těch to však nekončilo, dodal strážce. „Během večere chtěl ještě přinést pro každého dvě láhve šťávy a pak ještě další.“

Jeden ze strážců V. Tukov vypověděl, že poté, co hosté odešli, se Stalin zeptal ochranky, jestli už není unavena. I když strážní řekli, že ne, řekl, že sám jde spát. „Už vás nebudu volat, takže můžete jít také spát,“ řekl podle Tukova Stalin kolem čtvrté ráno. Navíc dodal, že si nepřeje, aby za ním někdo chodil, dokud neuslyší, že už je vzhůru.

Druhý den v neděli se vzbudil Lozgačev okolo desáté. „V deset v jeho (Stalinových) pokojích nebyl žádný pohyb. Pak odbila jedenáctá – a pořád žádný pohyb. Ani v poledne. To bylo divné, obvykle vstával mezi jedenáctou a dvanáctou.“ Navečer už byli všichni nervózní.

„Starostin a já jsme seděli spolu a Starostin řekl – něco je špatně. Co bychom měli dělat?“ vzpomínal Lozgačev. Všichni se tam však báli vstoupit, protože by tím porušili Stalinův rozkaz nerušit, dokud nevstane, a báli se, že by mohli být tvrdě potrestáni. Starostin a Tukov se báli vstoupit do Stalinova pokoje, ani Lozgačev nechtěl být hrdinou.

Až kolem jedenácté večer do pokoje vstoupil zástupce velitele strážců Pavel Lozgačev, protože o půl jedenácté večer přišel dopis z Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu: „Obvykle bylo naší povinností předávat poštu. Přesně řečenou mou.“ Všichni přitom dělali hluk, bouchali dveřmi, aby se Stalin probudil dříve, než tam vstoupí. Nebylo to však třeba.

„Otevřel jsem dveře a šel hlučně chodbou. Místnost, kam jsme dávali dokumenty, byla vedle malé jídelny. Vešel jsem tam. Viděl jsem (v ní) ležet Hospodáře na podlaze, jeho pravá ruka byla napjatá. Ještě nebyl v bezvědomí, ale nemohl mluvit,“ vzpomínal Lozgačev, který přiznal, že byl úplně ochromený a jako přikovaný.

Lozgačev zavolal Starostina. Ten také zkoprněl, ale oba položili Stalina, který mezitím ztratil vědomí, na gauč. Přikryli ho, protože se třásl.

Podle Chruščovových pamětí však Stalina objevila jeho hospodyně Matrena Petrovna Butusová, kterou tam poslala ochranka, aby zjistila, co se děje. Tak pak řekla: „Soudruh Stalin leží na zemi, spí a je pod ním loužička.“

Starostin se spojil s Malenkovem. Po půldruhé hodině mu Malenkov volal, že se nemůže sehnat Beriju. Uplynula další půlhodina a zavolal Berija, který se hlavně ptal, jestli nikomu neřekli, že je Stalin nemocný.

Nikita Chruščov ve svých pamětech napsal: „Náhle volal Malenkov – volala ochranka, že se velmi obávají, že se něco stalo Stalinovi. Jedeme tam. Už jsem volal Berijovi a Bulganinovi. Ty jeď přímo tam.“

První na daču dorazili Berija a Malenkov. Podle nich Stalin chrápal a Berija se obořil na Lozgačeva: „Co panikaříte? Hospodář zní, jako by spal. Pojďme, Malenkove.“ Chruščov napsal, že mu pak znovu volal Malenkov, protože se strážní opět ozvali: „Se soudruhem Stalinem to není dobré. Musíme tam jet znovu. Rozhodli jsme se zavolat doktory.“

Chruščov dorazil kolem sedmé. Za Stalinem šli lékaři v doprovodu Beriji. Profesor Pavel Lukomskij zjistil, že je Stalin v bezvědomí, má horečku 38 stupňů, vysoký krevní tlak 190/110 a zcela ochrnutou pravou polovinu těla. Diagnostikoval mrtvici.

Další profesor Alexandr Mjasnikov, který se také o Stalina staral, uvedl: „Malenkov nám řekl, že doufá, že by mu lékaři mohli o dost dlouho prodloužit život. Všichni jsme pochopili, že je potřeba nějaký čas, aby se ustavilo nové vedení a připravila veřejnost.“

Zpráva o Stalinově zdravotním stavu, včetně informace o tlaku a teplotě, byla vysílána v rozhlase až 4. března 1953, v československém tisku se objevila o den později.

„Stalin občas naříkal. V jednu chvíli, ale jen nakrátko, se zdálo, že se mu vrátilo vědomí. Pak řekl Vorošilov – soudruhu Staline, všichni tví upřímní přátelé a kolegové jsme tady. Jak se cítíš, soudruhu? V jeho očích se však nezračil žádný výraz. Celý 5. březen jsme mu dávali injekce a psali tiskové zprávy,“ uvedl Mjasnikov. Podle něj přicházeli členové politbyra. Dorazil i ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Ten pak sdělil: „Řekli mi, abych přijel z dači. Jeho (Stalinovy) oči byly zavřené, a když je otevřel a zkoušel mluvit, Berija přiběhl a políbil mu ruku.“

Protože Stalinovi dále stoupl tlak až na 210/120, přiložili mu pijavice. Nic však nepomáhalo, Stalinův stav se dále zhoršoval, dýchání bylo přerývané a 5. března 1953 ve 21:50 hodin zemřel.

Jeho dcera Světlana později uvedla: „Otec umíral hrozně a krutě. Jeho obličej ztmavl a změnil se. Jeho rysy se staly nerozeznatelnými. Agonie byla hrozná. V poslední chvíli náhle otevřel oči. Byl to hrozný pohled, buď šílený, nebo plný vzteku či hrůzy, někam ukázal, možná na nás všechny. V dalším okamžiku se jeho duše oddělila od těla.“

Následující den leželo jeho tělo ve Sloupové síni v domě Odborů, kde zůstalo tři dny. Rozloučit se s ním přišlo několik milionů lidí, v tlačenici bylo mnoho z nich ušlapáno, podle Chruščova 109, objevují se však údaje, že to bylo několik stovek a možná i tisíců lidí.

Pohřeb se konal 9. března v pravé poledne. Účastnila se ho i československá delegace v čele s Klementem Gottwaldem. Stalinovo nabalzamované tělo uložili do mausolea, kde už ležel nabalzamovaný Lenin.

V zemi se okamžitě rozhořel boj o moc. Hned po Stalinově smrti vládla čtyřka nejmocnějších. Dlouholetý Stalinův tajemník Georgij Malenkov, který se dokonce objevil na obálce časopisu Time jako očekávaný nástupce, se stal premiérem. Dalšími byli ministr obrany Nikolaj Bulganin a Nikita Chruščov.

Poslednímu se podařilo zbavit se Beriji, když ho nechal zatknout v červenci – a ještě v roce 1953 byl odsouzen k smrti a 23. prosince popraven. V roce 1955 se Chruščovovi podařilo nahradit předsedu rady ministrů Malenkova svým spojencem Bulganinem.

Na XX. sjezdu KSSS pak v roce 1956 Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti a odsoudil stalinské praktiky. Z gulagů nechal propustit část odsouzených.

Smrt Stalina vyvolala řadu spekulací o tom, co bylo příčinnou úmrtí, k čemuž přispěl fakt, že plná pitevní práva byla zveřejněna v minulé dekádě. Dokonce se spekulovalo o jeho otravě, jed mu měl podat údajně Berija.

Výsledná pitevní zpráva ale není v rozporu s tím, co uveřejnil TASS 7. března 1953: „Patologické vyšetření ukázalo velmi silné krvácení v podkorové oblasti levé mozkové hemisféry. Tato krvácení zničilo důležité oblasti mozku a výsledkem byly nevratné změny v dýchání a v oběhovém systému. Kromě krvácení do mozku bylo zjištěno zbytnění levé srdeční komory, řada krvácení do myokardu, žaludku a do sliznice střev, arteriosklerotické změny v žilách, mnohem zřetelnější u mozkových arterií. Ty jsou důsledkem hypertenze. Patologické vyšetření odhalilo nevratný charakter nemoci J. V. Stalina od chvíle, kdy začalo krvácení do mozku.“

Krvácení do gastrointestinálního traktu, které vysvětlovalo chrlení krve, vedlo spolu s petechiálním krvácením v roce 50. výročí úmrtí k další spekulaci, že byl Stalinovi podán prostředek na ředění krve. V knize Stalin's Last Crime: The Plot Against the Jewish Doctors od Jonathana Brenta a Vladimira Naumova je zmiňován warfarin, který se používal masově od roku 1948 k hubení krys, ale až v roce 1954 byl USA schválen jako lék na ředění krve, což snižuje pravděpodobnost, že by ho použili.

Proti teorii o otravě vystoupili ve studii v roce 2019 Rolf F. Barth, Sergey V. Brodsky a Mirojub Ruzic, kteří dospěli k závěru, že jeho „smrt nebyla způsobena podáním warfarinu, ale spíše mozkovou cévní příhodou související s hypertenzí, jejímž důsledkem byla masivní hemoragická mrtvice postihující jeho levou mozkovou hemisféru.“ To, co mělo svědčit pro podání warfarinu, tedy „přítomnost myokardiálních a petechiálních krvácení v žaludeční a střevní sliznici“, bylo podle nich vysvětlitelné změnami, „které mohou nastat v důsledku cévní mozkové příhody“.

Krutá smrt Stalina pak byla výsledkem souběhu několika okolností. Stalin byl především vážně nemocný, už v roce 1945 utrpěl infarkt. Jeho stav zhoršovala konzumace alkoholu. Už začátkem roku 1952 mu osobní lékař Vladimir Nikitič Vinogradov doporučil, aby kvůli svému zdravotnímu stavu – měl arteriosklerózu – omezil své pracovní nasazení.

Stalin to zřejmě bral jako útok na svou osobu, jako snahu odstavit ho. Vinogradova nechal zatknout a pak rozpoutal čistku mezi lékaři: proti „vrahům v bílých pláštích“. Ta souvisela s tažením proti Židovskému antifašistickému výboru (JAK) a židovským nacionalistům, které začalo v roce 1949. Moskva podporovala vznik státu Izrael, Československo mu dodávalo zbraně včetně letadel, které pomohly Izraeli vyhrát ve válce v roce 1948, jenomže židovský stát se nepřiklonil k SSSR. I procesy v dalších komunistických zemích byly často zaměřeny právě na Židy, což ukázal proces se spikleneckým střediskem kolem Rudolfa Slánského.

Prvním zatčeným byl už v listopadu 1951 profesor na interně 2. Moskevského lékařského institutu J.V. Stalina Jakov Etinger, který jako poskytoval konzultace kremelské nemocnici a dalším klinikám, kde se léčila nejvyšší stranická nomenklatura. Předseda JAK básník Icyk Fefer ho jmenoval mezi spiklenci. Etinger byl původně obviňován z buržoazního nacionalismu, ale během brutálních výslechů nejen označil za buržoazní nacionalisty mnoho dalších předních lékařů židovského původu, ale vyšetřovali „přiznal“, že úmyslně nesprávně zvolenou léčbou způsobil v roce 1945 smrt tajemníka ÚV Alexandra Sergjeviče Ščerbakova.

Vyšetřovatel M. D. Rjumin v rámci mocenského boje, kdy chtěl Berija ovládnout ministerstvo státní bezpečnosti, obvinil ministra státní bezpečnosti Viktora Abakumova, že záměrně způsobil Etingerovu smrt, aby znemožnil další vyšetřování. Abakumov byl zatčen, na ministerstvu státní bezpečnosti se rozběhla čistka, které padli za oběť téměř všichni vedoucí pracovníci. Zatčena byla kardioložka Sofija J. Karpajovová, specialistka na EKG, která se podílela na léčbě Ščerbakova. Vyšetřovatelé měli prověřit úmrtí různých vysoce postavených členů, s čímž jim pomáhalo zvláštní konzilium lékařů.

Mezitím bylo v roce 1952 obviněno patnáct vedoucích představitelů JAK z kontrarevolučních zločinů včetně špionáže. Přestože i soudce zastavil stíhání, neboť obvinění byla absurdní, nakonec se obnovilo a sedm obžalovaných bylo popraveno.

V roce 1952, kdy profesor Vinogradov řekl Stalinovi, že by se měl šetřit, se opět rozběhl případ lékařů. Nový impuls přinesla výpověď Lidije Timanšukové, která se stejně jako Karpajová podílela na léčení Andreje Alexandroviče Ždanova. S dalšími lékaři se neshodla na způsobu léčby a o rozepřích písemně informovala ministerstvo státní bezpečnosti. Tzv. dopis lékařky Lidije Timanšukové se stal hlavním důkazem v „případu lékařů“.

V září 1952 bylo politbyro informováno o okolnostech Ždanovovy smrti, podaní interpretované jako záměrné usmrcení prostřednictvím špatně diagnostikovaného infarktu. Záhy poté byla zatčena skupina kremelských lékařů, kteří se podíleli na Ždanovově léčení. Začátkem listopadu byli zatčeni nejvýznamnější moskevští lékaři v čele s profesory Vladimirem Nikitičem, Vinogradovem, V. Ch. Vasilenkem a Mironem S. Vovsim.

Stalin trval na dalším vyšetřování, takže přibývalo zatčených. Celkem čelilo obvinění 28 lékařů včetně 13 židovského původu. Většina z nich byla z kremelské nemocnice a sanatoria LSUK. Jejich obětí se měl stát i Jiří Dimitrov a měli plánovat likvidaci předsedy francouzské komunistické strany Maurice Thoreze. Řízeni měli být ze zahraničí. Politbyro bylo 4. prosince 1952 informováno o spiknutí lékařů.

Ve vězení skončily lékařské špičky; kapacity, které v osudný okamžik chyběly, stejně jako na začátku Velké vlastenecké války chyběli popravení velitelé. Současně se vyvolala nedůvěra v lékaře, takže se je všichni báli hned zavolat, když ležel Stalin na zemi.

Po smrti Stalina procesy, včetně toho s lékaři, skončily.