František Palacký: Vymyslel Čechům dějiny, někteří jeho potomci se ale stali Rakušany

Od mládí si František Palacký psal stručné denní záznamy, které v pozdější době obsahovaly i údaje o vnitřní a vnější teplotě a atmosférickém tlaku, podle nichž si organizoval svůj denní program. Poslední jsou z 8. a 9. května 1876, kdy si do svého Každodeníčku napsal s ohledem na projevy svých neduhů „den trapný“ a přidal záznamy teploty, které svědčily o chladném jaru.

O Palackého se v posledních týdnech obětavě starala jeho dcera Marie Riegrová, která s manželem Františkem Ladislavem Riegrem a třemi dětmi sdílela s otcem domácnost v domě v Pasířské (dnes Palackého) ulici na pražském Novém Městě.

Ve čtvrtek 25. května se zdravotní stav Otce národa, jak byl Palacký již za svého života běžně titulován, dramaticky zhoršil. Skonal ve své pracovně, obklopen rodinou, o den později v půl čtvrté odpoledne. Podle lékařů, kteří balzamovali Palackého tělo, zemřel sedmasedmdesátiletý historik a politik na zápal plic, vodnatelnost a celkové vyčerpání organismu.

Zpráva o Palackého smrti se ústním podáním během pár minut rozšířila po celé Praze. Pražská městská rada přerušila své pravidelné zasedání a rozhodla se uspořádat poslední rozloučení s Otcem národa na vlastní náklady.

Pohřby významných obrozenců, jakými byli Josef Jungmann (1847), Karel Havlíček a Josef Kajetán Tyl (oba 1856) nebo Božena Němcová (1862), byly organizovány jako celonárodní manifestace, na nichž mohl „obrozený“ národ demonstrovat svou jednotu a sílu. Což bylo dáno zejména faktem, že do března 1848 a pak po celou dobu Bachova absolutismu v 50. letech byl pohřeb jedinou příležitostí k legálnímu setkání většího množství osob.

Palackého pohřbem tato tradice vrcholí. V 70. letech už vládly o poznání uvolněnější poměry než v předchozích desetiletích, takže organizátory posledního rozloučení v rozletu nic neomezovalo. Druhý den po historikově skonu sejmul v jeho domě Josef Václav Myslbek posmrtnou masku a otisk pravé ruky, ostatky byly rovněž fotografovány. V noci na 28. května bylo tělo balzamováno a během dne proběhl malý obřad pro rodinu a významné hosty. Pak bylo tělo přeneseno do smutečně vyzdobené malé zasedací síně Staroměstské radnice, kde bylo v rakvi se skleněným víkem vystaveno na černém katafalku.

U vchodu do místnosti stála busta Josefa Jungmanna a dobový tisk zdůrazňoval, že poslední veřejný akt, který mrtvý vykonal, byl podpis na žádost spolku Svatobor, aby císař poskytl prostředky na vybudování Jungmannova pomníku. Symbolika byla jasná: Jungmann národní obrození započal a Palacký jej dovršil.

Další dva dny, 29. a 30. května, se mohla Palackému poklonit veřejnost – jen první den přišlo údajně 40 000 lidí. Pak se historikovi dostalo „pocty“, která v kontextu obrozenských pohřbů nemá obdoby: po uzavření smuteční místnosti provedl profesor anatomie Václav Steffal pitvu Palackého hlavy, během níž vyňal jeho mozek. Ten pak byl v lihu uložen v Muzeu Království českého (dnes Národním), o jehož vznik a rozvoj se Palacký mimořádně zasloužil.

„Lebka jest nadobyčejně krásně tvořena, mozku mnoho a týž také velmi pěkný,“ nechal se slyšet patolog. V dalších letech byl Palackého mozek vědecky zkoumán a teprve v roce 1958 uložen do speciální schrány v panteonu muzea, odkud se musel nakrátko přestěhovat během nedávné generální rekonstrukce muzea.

Druhý den ráno pak proběhla na radnici další bohoslužba pro rodinu a úzký okruh blízkých, po níž byla rakev přenesena do pohřebního vozu. Ve smutečním průvodu šly před vozem stovky studentů s věnci a zástupci jednotlivých českých spolků a delegací, některé měly vlastní kapely. Za vozem pak šli pěšky mužští členové Palackého rodiny a dále nejrůznější hodnostáři, církevní i světští. Průvod uzavíraly smuteční povozy s Palackého dcerou a vnučkami a pražským arcibiskupem Bedřichem ze Schwarzenbergu.

Průvodu, který vyšel ke Karlovu mostu, kde se stočil po nábřeží a po dnešní Národní třídě a Příkopech zamířil do tehdy samostatného města Karlína, se účastnilo podle různých údajů 16 až 60 000 lidí a desítky tisíc přihlížejících lemovaly ulice.

V Karlíně proběhl před Invalidovnou další pietní akt. Většina účastníků průvodu se odsud vrátila domů, rodina a nejvýznamnější hosté pak pokračovali asi dvěma sty kočárů do Lobkovic (dnes součást Neratovic), kde vlastnila Palackého rodina zámek a byla zde pohřbena jeho žena Terezie. Průvodu vzdávaly čest špalíry lidí v Ďáblicích, Březiněvsi, Kojeticích a dalších obcích, jimiž projížděl.

Po proslovech evangelických duchovních, které střídala pěvecká vystoupení členů Hlaholu, byly Palackého ostatky uloženy do rodinné hrobky u hřbitovního kostela Nanebevzetí Panny Marie. I tohoto aktu se účastnilo velké množství lidí – někteří přijeli z Prahy vlakem – a jeho finále se neobešlo bez malého incidentu, kdy se lidé v davové psychóze vrhali na slavnostní výzdobu a rozebírali si její části na památku.

Když v dubnu 1823 přijel čtyřiadvacetiletý František Palacký do Prahy, málokdo tušil, že tento nemajetný mladík z rodiny evangelického učitele z Hodslavic u Nového Jičína se brzy stane vůdčí osobností českého národního hnutí. Podle historika Jiřího Štaifa disponoval Palacký „bezkonkurenčním intelektuálním kapitálem spojeným s nezlomnou sebedůvěrou a nezvyklou cílevědomostí“.

Aby zvládl práci, jejíž rozsah se zcela vymyká všem tehdejším i dnešním měřítkům, pečlivě si organizoval čas i prostor kolem sebe. Jeho smysl pro přesnost i pořádek hraničil s obsedantně-kompulzivní poruchou. Byl například známý tím, že nesnesl hodiny, které neukazovaly přesně, a i na návštěvách v cizích bytech je seřizoval na správný čas.

Kromě toho měl také neodolatelný šarm, kterým dokázal oslnit tehdejší vládnoucí vrstvy, získat důvěrné kontakty s předními aristokraty a ty využívat ve prospěch cíle, který si vytknul ještě před příchodem do Prahy: napsat dějiny, které by ocenily význam Čechů v Evropě.

Palackému významně pomohl sňatek s Terezií Měchurovou, dcerou bohatého advokáta a statkáře Jana Měchury. Díky tomu byla jeho rodina finančně zajištěna a nezávislá na státních strukturách, což bylo privilegium, které mu někteří současníci dost záviděli. Platil za to ale daň jinde: jeho manželka trpěla vrozenou srdeční vadou a „psychickou labilitou“ (ať už se za ní skrývalo cokoli), Palacký se o ni a o běžný chod domácnosti musel starat více, než bylo v té době u mužů jeho postavení běžné.

Jeho vztahy s tchánem, který si osoboval právo dirigovat celou rodinu, byly často napjaté, a to zejména od roku 1848, kdy se ukázalo, že jejich politické názory jsou fundamentálně odlišné. Měchura byl jako majitel panství proti zrušení poddanství a také se nepovažoval za Čecha v tom smyslu, který mu dával Palacký: i v rodině mluvil německy. Také Palackého manželka „vlastenčila po německu“, jak se tehdy říkalo: česky mluvila se služebnictvem či řemeslníky, ale s manželem vedla korespondenci jen v němčině.

S nadsázkou se dá říci, že Palacký psal celý život jednu knihu, a to Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, které dovedl do roku 1526 a dokončil několik měsíců před smrtí. Práci začal vydávat nejprve v roce 1836 německy, naopak v 50. letech některé části vyšly nejprve česky. Pozdější vydání autor revidoval a přepracovával, protože rakouská cenzura před rokem 1848 neumožnila plně vyzdvihnout husitské hnutí, které učinil úhelným kamenem své filozofie dějin.

Palackého Dějiny nejen založily českou vědeckou historiografii, ale především měly zásadní vliv na vytvoření české národní identity. Palacký dal Čechům příběh, který je postavil na rovnocenné místo s tehdy etablovanými kulturními národy. Přestože mnohé Palackého teze jsou dnes překonané, například jeho přesvědčení, že dávní Slované vyznávali jakousi prastarou demokracii, zatímco Němci byli nositeli autoritářství, v konturách jeho Dějin žijeme dodnes.

Palacký vytvořil nejen české dějiny, ale také českou politickou strategii. Když byl v revolučním roce 1848 osloven jako jeden z šesti významných Rakušanů, aby se stal členem přípravného výboru celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu, který měl přijmout ústavu, na jejímž základě by vznikla Německá říše, sebevědomě pozvání odmítl s tím, že Čechů se tato věc netýká. Vzhledem k tomu, že české elity byly v tehdejší době stoprocentně německojazyčné, překvapil tím mnohé v Německu i Evropě.

Politický program, který Palacký prosazoval v letech 1848/1849 a od počátku 60. let do své smrti, počítal s přetvořením Rakouska ve federalizovaný stát, kde by byly všechny národy rovnoprávné. V tom ale ztroskotal, protože Němci nechtěli přijít o svá privilegia a ostatní národy habsburské říše s ním nechtěly spojovat svůj osud.

Jak napsal historik Otto Urban: „Jeho koncepce byla natolik dalekosáhlá a radikální, že nemohl uspět, a také neuspěl. Všemi byl sice respektován jako veliký učenec, ale současně také jako politik všemi odmítán, ať již jako konzervativní přisluhovač dynastie, anebo naopak jako nebezpečný revolucionář.“

Po obnovení politického života na počátku 60. let 19. století založila česká reprezentace pod vedením Palackého svou politiku na historickém státním právu, tedy myšlence, že země Koruny české existují právně jako samostatné celky, mají nárok v rámci habsburské říše na autonomii a je nutné v nich zrovnoprávnit oba zemské jazyky, češtinu a němčinu.

Tento program narážel na zarputilý odpor českých i rakouských Němců, kteří byli zvýhodněni tehdejšími volebními řády. Definitivně ztroskotal se vznikem rakousko-uherského dualismu v roce 1867. Češi pak zahájili bojkot zastupitelských sborů – a tato neplodná politika se začala měnit až po Palackého smrti.

O tom, že národní příslušnost byla v Palackého době velmi fluidní a hranice mezi Čechy a Němci málo vyhraněné, svědčí osudy Palackého potomků. Obě Palackého děti, syn Jan (1830–1908), v dospělosti profesor geografie na pražské univerzitě, i dcera Marie (1833–1891), která se provdala za otcova politického souputníka Františka Ladislava Riegra, byly dvoujazyčné.