Shození atomových bomb vedlo k porážce Japonska. Ve hře byly ale i jiné možnosti

Rozhodnutí o nasazení atomových bomb je potřeba vnímat v kontextu průběhu války v Tichomoří, zejména bojů v roce 1945. Jak se válka posouvala směrem k Japonským ostrovům, tak japonský odpor strmě narůstal. Bylo to patrné ve dvou velkých operacích z konce zimy a jara 1945, kdy při dobývání poměrně malého ostrova Iwodžima padlo 7 tisíc amerických vojáků.

Ještě větší inferno čekalo jejich následovníky na Okinawě v souostroví Rjúkjú, kde padlo 12,5 tisíce amerických vojáků. Dalších 57 tisíc jich bylo na těchto dvou ostrovech zraněno. Tato chmurná čísla byla hlavním důvodem, proč se prezident Harry Truman nakonec rozhodl použít atomové pumy, i když panovalo povědomí, že je to zbraň úplně jiné kvality, která může způsobit obrovské ztráty na civilním obyvatelstvu.

Truman o projektu Manhattan (v jehož rámci se vyvíjela atomová zbraň) jako viceprezident vůbec nevěděl. Byl o něm informován po smrti Franklina Delano Roosevelta, necelé dva týdny po svém nástupu do funkce prezidenta. Ministr války Henry Stimson a generál Leslie Groves, který velel celému projektu Manhattan, Trumana informují 25. dubna. Truman o týden později rozhodne o vytvoření meziresortního výboru (Interim Committee), který má zhodnotit všechna pro a proti případného nasazení atomových pum.

Výbor se sejde osmkrát. V červnu dospěje k definitivnímu závěru, že doporučuje nasazení těchto pum optimálně na vojenský objekt bez předchozího varování. Ve hře byly i jiné možnosti, třeba demonstrativní výbuch pod mezinárodním dohledem nebo varování Japonců, aby z města, které bude terčem útoku, vysídlili obyvatelstvo. Jenže domluvit se na něčem takovém s japonskou vládou bylo nereálné.

Robert Oppenheimer byl pro to, aby se po skončení bojů v Evropě výzkum zastavil. I někteří vědci, členové meziresortního výboru Vannevar Bush a James B. Conant, zastávali stanovisko nepoužít atomovou zbraň proti civilnímu obyvatelstvu a japonským městům. Stejně tak vyjádřil pochybnosti z pozic humanity nositel Nobelovy ceny James Franck. Existovala tedy zaznamenáníhodná rezistence ze strany lidí, kteří na projektu pracovali. Nakonec bylo rozhodnuto, že nic nepřiměje Japonce víc ke kapitulaci, než když uvidí hrůzu, kterou jsou atomové bomby schopny způsobit.

Je potřeba to dát i do souvislosti s následky konvenčního bombardování Japonských ostrovů. Jenom při březnovém paličském náletu na Tokio bylo shozeno 7 500 tun pum, většinou zápalných. V ohnivém pekle zahynulo nejméně 83 tisíc lidí. Celkem si nálety na Japonsko vyžádaly 600 tisíc životů. A je tu ještě jeden argument. Tyto nálety si taky vyžádaly ztráty mezi sestřelenými americkými letci. Atomová bomba byla brána jako prostředek, který zredukuje americké ztráty pravděpodobně na nulu, takže výsledek bude mnohem efektivnější.

Pro případ, že by bomba selhala nebo nezlomila Japonce, probíhalo paralelně plánování dobývání japonských ostrovů. Počítalo se, že Američané zaútočí na ostrov Kjúšú na začátku listopadu. Šestá americká armáda, která byla k útoku vyčleněna, měla čítat 650 tisíc vojáků. Operace Olympic, tedy dobývání ostrova, mělo probíhat až v následujícím roce. Odhadovalo se, že si dobývání metropolitních ostrovů vyžádá statisícové ztráty na americké straně. Primární byla snaha ušetřit životy Američanů, pod tímto prizmatem se Truman rozhodoval.

Dobývání metropolitních japonských ostrovů by si vyžádalo ještě násobně větší ztráty nejen mezi japonskými vojáky, ale i na obyvatelstvu. Na Okinawě padlo asi 100 tisíc japonských vojáků a zahynulo dalších 150 tisíc civilistů. Když tato čísla srovnáme s počty obětí jaderných útoků i s lidmi, kteří podlehli nemoci z ozáření, tak by to byla mnohem vyšší než to, co se odehrálo, jakkoli byla ta smrt strašlivá a ani v nejmenším ji nechci zlehčovat. Stíny obětí z Hirošimy a Nagasaki jsou stále s námi, ale zároveň je třeba říci, že řada vědců a mnoho politiků si neuvědomovalo, jaké budou sekundární důsledky v podobě nemoci z ozáření. Ty bylo podceňováno. Vnímala se explozivní síla bomby.

Nasazení atomových bomb je potřeba vnímat i v kontextu Postupimské deklarace, která Japonsko vyzvala ke kapitulaci. Vláda v Tokiu to odmítla.

Probíhala sondážní jednání přes Švýcarsko a Švédsko, jestli by Japonci přistoupili na nějaké požadavky západních mocností, které s nimi v té době jako jediné vedly válku. Ze zpráv západních tajných služeb, které byly schopny číst japonské kódy, Američané věděli, že Japonci požadují mít dál kontrolu nad Koreou, Mandžuskem a některými dalšími oblastmi, což bylo nepřijatelné. Bezpodmínečná kapitulace byla pro Japonce nemyslitelná.

Schází se nejvyšší válečná rada Japonska a dlouze jedná. Tým vyslaný do Hirošimy dospěl jednoznačně k závěru, že šlo o atomový výbuch. Následující den přichází další. Až zásah císaře Hirohita vede k tomu rozhodnutí akceptovat spojenecké požadavky. V následujících dnech se vede debata o postavení samotného císaře. Ze strany Japonska vzešla podmínka, že bude nadále nedotknutelný. Západní mocnosti chtěly zachovat císařství, ale požadovaly, aby byl císař podřízen nejvyššímu spojeneckému veliteli, což bylo zase nepřijatelné po Japonce. Jednání se protahuje až do 14. srpna, kdy Japonsko přistoupí na spojenecké podmínky bezpodmínečné kapitulace s tím, že institut císařství zůstane zachován.

S tím ale ne všichni v Japonsku souhlasili. Skupina mladších důstojníků se tomu dokonce snažila všemi prostředky do poslední chvíle zabránit. Dokonce se pokoušeli zmocnit silou nahrávky císaře Hirohita, kde oznamoval kapitulaci, aby nemohla být odvysílána.

Dochází k pokusu části japonských důstojníků o převrat, který je potlačen. To dokládá, jak byli Japonci zfanatizovaní a jak si za žádnou cenu nepřáli podobný výsledek. Ukazují to četná svědectví z 15. srpna, kdy v japonském rozhlasu bezprecedentně zazněl Hirohitův projev, při jehož poslechu skutečně miliony lidí v Japonsku brečely. Možná nikdy v historii neplakalo naráz tolik lidí jako v Japonsku 15. srpna 1945.

Sověti také přiložili své polínko do ohně, když vyhlásili Japonsku 8. srpna válku a 9. ráno zahájili útok na Mandžusko a Kuantungskou armádu.

Tu se během týdne podařilo rozbít. Z jednání japonského vedení víme, že i to hrálo úlohu, ale ne klíčovou. Tou bylo nebezpečí, že budou bombardována další města.

Víme, že další dvě bomby měly být sestrojené nebo zkompletované na Tinianu. Jedna už v druhé srpnové dekádě a další zřejmě v té třetí.