Čechoslováci v pekle japonského zajateckého tábora

Aster i Hirsch už za sebou mají tři a půl roku v japonských zajateckých táborech. Po tvrdých bojích na Filipínách a pádu Bataanu se stáhli na poslední americkou baštu, ostrov Corregidor, kde bojovali až do 8. května. Právě tam padli do japonského zajetí a absolvovali pověstný Bataanský pochod smrti do San Fernanda. Odtud byli posláni do zajateckých táborů. V lednu 1943 pak oba skončili v táboře Camp O' Donnell. Od srpna 1943 byli Aster i Hirsch nasazeni jako pracovní síla při stavbě letiště na Filipínách.

Američané však rychle postupovali a 20. října 1944 se na Filipínách vylodili. Japonci proto začali zajatce odvážet na mateřské ostrovy, kde měli pracovat v dolech a slévárnách. Transport probíhal v tzv. pekelných lodích. Šlo o neupravené nákladní lodě, ve kterých byli zajatci většinou namačkaní v podpalubí.

Prvního října 1944 byli na loď Hokusen Maru (známou i jako Benjo Maru) naloděni Karel Aster, Otto Hirsch a Leo Hermann.

„Začali nás nakládat na loď. To byla moje návštěva pekla, která trvala 39 dnů. Po úzkém žebříku jsme začali sestupovat do díry, která ještě nedávno sloužila pro náklad uhlí. Jak jsme sestoupili dolů, museli jsme se vestoje seřadit, namačkaní těsně v řadách. Nacpali nás do tohoto malého prostoru nejméně 700. Nebylo ani dost místa na stání, natož si sednout. Všichni jsme si říkali, že zůstaneme-li zde dva dny, zadusíme se. Na palubu nikdo nesměl, lidé začali omdlévat, někteří šílet a brzy umírat,“ vzpomínal Aster.

Loď Hokusen Maru vyplula 3. října. Dne 12. října se krátce zastavila v Hongkongu a teprve 24. října dorazila na Formosu (dnešní Tchaj-wan). Zajatci však směli vystoupit až 8. listopadu. Po celou dobu byli drženi v podpalubí, kam jim stráže spouštěly dva kbelíky. V jednom byla vařená rýže, druhý sloužil jako provizorní toaleta. Největším utrpením však nebyl hlad, ale žízeň. Nedostatek vody a extrémní podmínky cesty si vyžádaly nejméně 36 životů.

Když loď dorazila na Farmosu, byl stav zajatců tak špatný, že nemohli pracovat. Skončili proto v táboře Takaa. Počátkem února 1945 je pak naložili na další loď a převezli do přístavu Modžiku na ostrově Kjušú.

Všichni tři Češi skončili v zajateckém táboře Fukuoka 17 Omuta, kde byli nasazeni na nucené práce pro japonskou ocelářskou společnost Mitsui. Leo Hermann podlehl nemoci beri-beri buď 2. dubna, nebo 1. května 1945. Zbylí dva, Karel Aster a Otto Hirsch, navzdory nelidským podmínkám přežili.

Samo místo tábora bylo nehostinné. Australský zajatec Alan Herd ho označil za bohem zapomenuté místo, které by mohlo patřit satanovi: „Nebyli tam žádní ptáci, žádná tráva, nic živého, výpary z nedaleké zinkovny všechno zabily.“

Tábor Fukuoka 17 Omuta ležel 27 km severozápadně od Kumamota a 64 kilometrů jižně od Fukuoky. Stál na rovné ploše vytvořené hlušinou vyvezenou z dolu Omuta. Nacházel se na kraji útesu a byl obklopený dřevěnou ohradou, třemi řadami ostnatého drátu a dalšími dráty pod napětím. Neustálé plískanice a led ještě více zdůrazňovaly izolaci místa. Původně měl lágr jen 167 čtverečních metrů, později byl areál rozšířen na 18 hektarů.

Tábor byl otevřen 7. srpna 1943, kdy do něj loď Clyde Maru (známá taky jako Mate Mate Maru) přivezla prvních 500 Američanů. Důl patřil důlní společnosti Micui a spravovala ho japonská armáda.

V 33 přízemních dřevěných barácích se střechami pokrytými asfaltovou lepenkou bylo celkem 1737 válečných zajatců - 730 Američanů, 420 Australanů, 332 Holanďanů, 250 Britů a pět lidí dalších národností, včetně tří Čechoslováků. Zemřelo celkem 138 můžu, dva z nich v táborové věznici, jeden byl ubodán japonským strážným po neúspěšném pokusu o útěk. V dolech zemřeli jen tři zajatci, nejspíše díky přítomnosti zkušeného horníka mezi vězni. Přežilo jen 34 hospitalizovaných, 76 jich zahynulo kvůli hrůzným podmínkám na cestě z Filipín a extrémní podvýživě.

V táboře sice fungovala kuchyně s jedenácti kotli a dvěma elektrickými pecemi na pečení chleba, ale jídla bylo zoufale málo. Zajatci nasazení v dolech dostávali denně 700 gramů rýže, výjimečně i kousek buchty. Ostatní měli jen 450 gramů, popsal situaci nizozemský zajatec Ortwin Louwerens.

Rýže byla sice kvalitní, ale drahá, proto většinu porce tvořilo proso, sójové boby a sladké brambory. K jídlu se často podávala i zeleninová polévka miso, připravovaná ze sojové pasty a všeho, co bylo k dispozici, nejčastěji ředkve.

„Některá jídla v tomto táboře nebyla zrovna chutná, jako psí nebo velrybí maso,“ popisoval situaci v táboře zajatec Mick Hummerston. „Když byla sezóna kaki, jedli je pořád dokola, dokud sezóna neskončila. Pak tu byly žáby, ty se jedly chvíli.“

Všichni zajatci ztratili v průměru 30 kilogramů, jak upozornil nizozemský zajatec Ortwin Louwerens. Karel Aster vážil na konci války jen 45 kilo

Podle Louwerense pracovala většina zajatců v dole. Velkou část z nich tvořili Američané. Práce tu byla tvrdá a probíhala ve směnách po 15 až 20 lidech. Vedl je civilní předák, většinou velmi nepříjemný Korejec. „Rukama nohama vám vysvětlil, co máte udělat a vy jste pak museli zjistit jakým způsobem. Nebyl tam žádný instruktor,“ vzpomínal Louwerens. „Směna trvala 10 dní a pak jste měli volno. Podle toho, jak se směny střídaly, to vycházelo přibližně jednou za měsíc. Kvůli neustálým svoláváním a nekonečnému počítání jsi byl zaměstnaný celých 12 hodin.“

Muži byli často bezdůvodně biti pěstmi, pálkami i sandály. Pokud zajatec nezasalutoval japonskému vojákovi nebo se před ním nesehnul, považovalo se to za urážku. Následkem bylo svolání vězňů před strážní domek, kde museli stát i několik hodin. Někteří byli biti každý den, jiní zase obtěžováni strážemi, když se během krátkých chvilek odpočinku pokoušeli spát.

„Táborový velitel, japonští a korejští strážci byli ti nejkrutější a nejsadističtější, kteří se dali najít. Libovali si ve smrti, sadismu a různém mučení za nejbanálnější věci. Průměrný Australan by nemohl pochopit a nebyl by schopen plně porozumět hroznému utrpení zajatců,“ podotkl Alan Herd.

„Nejhorší případ, který jsem viděl, byl Američan jménem Johnsen nebo Jones, kterého bili před strážní budovou tyčí, protože měl čepici US Army. Bití bylo tak hrozné, že následující den zemřel,“ popisoval krutost stráží Louwerens.

Hrůzný případ zmínil i australský zajatec Bill Cake. Vzpomínal, že mnozí zajatci byli nuceni klečet ve sněhu na bambusových tyčích. Cake zmínil případ Australana, který po těžkém bití strávil klečením na tyčích pět dní. Po propuštění se u něj vyvinula gangréna kvůli omezení krevního oběhu. Obě nohy mu podle něj museli amputovat. Dalším trestem bylo polévání nahých vězňů, stojících venku v nula stupních, vodou.