Bitva u Moháče. Smrt Ludvíka Jagellonského otevřela před 500 lety cestu na český trůn Habsburkům

Když v osudnou středu 29. srpna 1526 porazili muslimští Osmané na hlavu Ludvíkovo křesťanské vojsko, mnozí krátkozrací čeští pánové to příliš neprožívali. Expanze Turků na uherské hranici jim připadala příliš vzdálená. Ludvík navíc dával přednost Budínu (část dnešní Budapešti) před Prahou a obklopoval se hlavně uherskými velmoži.

Brzy však mělo dojít i na Čechy. Smrt jagellonského panovníka otevřela cestu na český trůn dravým rakouským Habsburkům – a ti vzápětí srovnali obojaké a řevnivé české šlechtice železnou rukou…

Proč jagellonská monarchie podlehla tak snadno osmanskému náporu? Jak ve skutečnosti proběhla bitva a Ludvíkův útěk z bojiště? O tom jsem si povídala s historikem Zdeňkem Vybíralem z Husitského muzea v Táboře, autorem knihy Bitva u Moháče, jejíž rozšířené vydání nedávno vyšlo v nakladatelství Epocha.

Roku 1521 dobyl turecký sultán Sulejman I., zvaný Nádherný, Bělehrad, který představoval klíč k Uhrám. A netajil se s tím, že celé Uhry pokládá za součást starověké Makedonie, a tedy za své historické dědictví. Bylo jen otázkou času, kdy se je pokusí ovládnout.

První signály přišly na budínský dvůr na podzim 1525. Devatenáctiletý král Ludvík Jagellonský se ocitl v nezáviděníhodné situaci. „Mladý, nezkušený panovník měl obrovskou smůlu. Když jeho otec zemřel, bylo mu deset let. Vládli za něj regenti, kteří sledovali osobní zájmy. A zdědil říši zmítanou dluhy i vnitřními spory: města proti šlechtě, šlechta proti králi i sama mezi sebou,“ popisuje Zdeněk Vybíral.

„Navíc ho muselo poznamenat osamělé dospívání bez rodičů, kdy jediný vřelejší vztah měl jen ke svému osobnímu komorníkovi Cetrysovi. A tak není divu, že přilnul k půvabné habsburské princezně, již pojal za manželku. Oba mladí lidé se do sebe bezhlavě zamilovali, trávili spolu spoustu času,“ vypráví historik.

Realita v podobě osmanské hrozby však královský pár rychle dostihla: většina křesťanských vladařů nechala Ludvíka napospas osmanské hrozbě. Francouzští králové bojovali se španělskými a rakouskými Habsburky o nadvládu nad bohatými italskými městy. Německo řešilo spory mezi katolíky a protestanty. Pragmatičtí Benátčané viděli v Turcích především zajímavé obchodní partnery. A polského krále Zikmunda donutil sultán k uzavření míru.

Mladý král zůstal diplomaticky zcela izolován, na pomoc v boji s islámem mu nakonec přispěl jen Vatikán.

Také uherská zemská hotovost se scházela liknavě, celá její třetina v čele s Janem Zápolským se zdržela u Segedína a nedorazila vůbec. „Trousili se k místu srazu a posléze i bitvy jako švábi na pivo. To hmyzí srovnání není tak docela namístě, neboť švábi, jakmile ucítí pivo, spěchají k němu poměrně svižně, což se o Uhřích a jejich spojencích říct rozhodně nedalo,“ podotýká publicista Josef Veselý v rozhlasovém seriálu Toulky českou minulostí.

„O tom, že sedmihradský vojvoda Jan Zápolský nedorazil úmyslně, se diskutuje už od bitvy samotné, já bych se ale přikláněl spíš k názoru, že byl ochoten čelit invazi po boku krále. Dobře si totiž uvědomoval, jak jsou Turci nebezpeční. Stavovská mobilizace uprostřed žní se však vlekla, a navíc dostával protichůdné rozkazy z Ludvíkova štábu, takže nedokázal přijít včas,“ domnívá se Zdeněk Vybíral.

Na bojiště ostatně nedorazila ani část českého stavovského vojska. „Jak psal ve svých Dějinách už František Palacký, ‚táhli tak, aby nedotáhli‘ – což platilo zejména o Zdeňku Lvovi z Rožmitálu, jehož Ludvík v roce 1523 nakrátko donutil odstoupit z výnosného úřadu nejvyššího purkrabího,“ podotýká historik.

„Na druhou stranu krále podpořili Rožmberkové – většina z pěti set mužů, jež vyslali, zůstala na bojišti – a Šlikové, kteří doufali, že jim král ponechá právo těžit jáchymovské stříbro. Také oni utrpěli těžké ztráty, v bitvě padl i Štěpán Šlik, hlava rodu. Pomoc vyslal též Adam z Hradce, jenž zastával funkci kancléře. Jeho muži ale nepřišli včas. Obecně však platí, že kdo chtěl, ten dorazil. Papežská pěchota to stihla až z Itálie,“ dodává.

Disciplína nestála za nic. Hrdí šlechtici odmítali přijmout za velitele vojska zkušeného Pála Tomoriho, ve spěchu povýšeného na kaločského arcibiskupa, protože byl nízkého rodu: nedbali na jeho rozkazy, odmítali pochodovat v útvaru a „majíce nepřítele (jako řka) přede dveřmi, však předce v nesvornosti trvali,“ konstatuje historik Bartoloměj Paprocký z Hlohol, který se narodil sedmnáct let po bitvě.

V polovině srpna se uherské oddíly v počtu okolo 25 tisíc mužů konečně přesunuly na planinu jižně od města Moháč. Půda v meandru Dunaje, podmáčená vytrvalými srpnovými dešti, se pod kopyty koní proměnila v mokřinu. Lidé, koně i lafety děl se bořili do zrádného, kluzkého bahna.

V osudný den krátce po rozbřesku a ranní modlitbě složili vojáci mladému panovníkovi slavnostní slib, že „odhodláni podstoupí krajní nebezpečí i smrt pro vlast, víru, své rodiny a svobodu“. Nic jiného než naprosté odhodlání nebo víra v zázrak jim ostatně ani nezbývalo: Osmanů bylo dvojnásobně víc.

„S temnými kruhy pod očima, málo vyspalý, stál Ludvík uprostřed stanu, nastavuje ruce a prsa pážatům, která ho obkládala brněním, stahovala spěnky a navlékala železné rukavice. Nakonec vstavil starý komorník na královu hlavu helmici s chocholem v uherských barvách. V lesklém, hrozivém železe se jinochův obličej, bledý a bezkrevný, ztrácel,“ popsal chvíle před bojem spisovatel Miloš Václav Kratochvíl v knize Památné bitvy českých dějin.

Mladý král v tu chvíli už možná cítil, že mu smrt stojí za zády. „Před tím když tázán byl…, kde by večeřeti chtěl, odpověděl: Pán Bůh ví, kde dnes večer večeřeti budeme,“ popisuje Bartoloměj Paprocký.

Arcibiskup Tomori se rozhodl nečekat, až dorazí zbytek zemské hotovosti: doufal, že těžko průchodný terén rozbije sevřené turecké útvary a on porazí tureckou armádu po částech. Sulejman se ale nenechal vylákat k nevýhodnému střetu a Ludvíkovo vojsko nakonec vhodnou chvíli k útoku promarnilo: uherská děla poprvé vystřelila až krátce před čtvrtou hodinou odpolední.

Vzápětí pod vedením Tomoriho úspěšně zaútočila jízda na pravém křídle, následovaná pěchotou. A chvíli to vypadalo, že skutečně došlo k zázraku… než se útočníci dostali na dostřel tureckých děl a janičářských pušek.

„Pro dejm za veliký čas nebe vidíno nebylo… Taková se stala metelice, tam hlava odletěla, tam ruka, tam půlka koně a nadělaly se zjevné škody, takže se museli dát na útěk a tak klesali k zemi. Tak to snad hodinu trvalo, Turci ale stále stříleli,“ popsal zlom v bitvě její účastník Albín Šlik.

Dělové koule nepřátel rychle uhasily uherskou bojechtivost. „Uhrův množství hned po vystřelení děl uteklo a nejvíce těch, kteříž ústy Turky mordovati chtěli, sami toliko pěší utíkati nemohouce, bojovali, až zbiti byli. Nedaleko od nich padl Pavel Tomori, jehožto hlava císaři odeslána,“ vyprávěl Bartoloměj Paprocký.

Tomoriho smrtí se rozpadlo jednotné velení a zkáza byla dokonána. Poražení se dali na útěk; mezi nimi i Albín Šlik, jehož starší bratr Štěpán u Moháče padl. „Náhle opět zaslechl sténání raněného. Podobným zvukům už skoro přestal věnovat pozornost. Tentokrát ho ale něco zarazilo. Hlas volal Albína jeho křestním jménem. Byl to mladý Burian z Gutštejna, potomek jednoho z nejstarších panských rodů v Českém království. Burianův kůň se třásl vyčerpáním, on sám trpěl únavou i bolestmi z utrženého zranění. Prosil Šlika o pomoc,“ píše Zdeněk Vybíral ve své knize.

“ ‚Můj milostivý pane, pohleď na mou tíseň,‘ naléhal Gutštejn. Albín na okamžik zaváhal. Opustit bližního v nouzi se příčilo jeho šlechtické cti. Dobře věděl, že samotnému Gutštejnovi nezbývala žádná naděje k záchraně a nejspíš ani k přežití. Bylo ale jasné, že Albínovo zvíře by dva jezdce daleko neuneslo… ‚Milý pane, nechť Ti dopomáhá všemocný věčný Bůh, já Ti dnes nemohu pomoci,‘ odvětil a vyrazil rychle pryč,“ popisuje na základě dobových pramenů historik.

Ludvík Jagellonský prchal na sever. Když se chystal přebrodit rozvodněný potok Csele, zbyl po jeho boku už jen Oldřich Cetrys z Lorenzdorfu. Jeho vzpomínky se zachovaly v městské kronice slezského města Bolesławiec, odkud čerpal i spisovatel Kratochvíl. Dejme mu slovo…

„Cetrysův kůň již dosáhl břehu, který je na druhé straně strmější, zato však tolik nepoutá nohy bahnem. Rytíř se ohlédne po králi. Ludvíkův kůň se už také dotkl kopyty předních nohou suché země. Cetrys si oddychne a pobodne koně, který zapře zadní nohy do povolující půdy, vzepne se a v okamžiku je celý z vody venku… Cetrys přitáhne uzdu, aby nechal Ludvíka předjet. Ale Ludvík ještě nevyjel. Copak se nemůže jeho kůň dostat po břehu nahoru?