Největší bitva na území Čech: Udatný rek Jabůrek aneb Tam u Králového Hradce

Nicméně rakousko-pruská bitva, která proběhla před 160 lety, v úterý 3. července 1866, severozápadně od mohutného královéhradeckého opevnění, byla reálná až dost: počtem nasazených vojáků šlo o vůbec největší bitvu svedenou na území Čech. Bojovalo v ní celkem na 436 tisíc mužů, přičemž spojenecké rakousko-saské vojsko mělo mírnou přesilu.

Padlo asi 1900 pruských a 5700 rakouských vojáků. Raněných bylo na pruské straně asi 8000, na rakouské něco přes 38 000. Kromě toho zajali Prusové kolem 30 000 rakouských vojáků. Porážka to byla pro Rakousko zdrcující.

„Kolik z toho všeho bylo Čechů, nelze vůbec určit. Dobové statistiky jsou totiž značně nepřesné,“ podotýká Josef Šrámek, historik Muzea východních Čech v Hradci Králové.

Nebyla to válka česká, ale – slovy rakouského císaře Františka Josefa I. – „válka Němců s Němci“. Na jedné straně Habsburkové, kteří od vítězství na Bílé hoře deptali rodný jazyk země i víru protestantů, na straně druhé Prusové, nepřátelé habsburského trůnu už od roku 1740, kdy na něj proti všem zvyklostem usedla žena, císařovna Marie Terezie, a se zbraní v ruce jej musela hájit proti pruskému králi Fridrichu II.

„Většina českých současníků však válku brala za svou. Viděli Prusa coby dědičného nepřítele, který za Marie Terezie připravil Čechy o Kladsko a teď se znovu dere přes pohraniční hory, aby rozséval zkázu. O to větší pak byla frustrace z rakousko-uherského vyrovnání, z něhož vyšli Češi naprázdno,“ podotýká Josef Šrámek.

Východní Čechy válkou utrpěly nejvíc. Bitva vryla nesmazatelnou stopu do krajiny a stala se součástí lidových vyprávění i kronikářských zápisů. Vzpomínky pamětníků zaznamenal v odborných studiích Josef Šrámek, který je také spoluautorem nové expozice Muzea války 1866, jež se nachází přímo v místě největších bojů a nyní bylo po šesti letech rekonstrukce znovu slavnostně otevřeno.

Než se k bitvě vrátíme, připomeňme si dělostřelce neboli feuerwerkra Franze Jabůrka, jehož učinila nesmrtelným „kratochvílná píseň na světlo vydaná na příklad všem mládencům od civilu a militéru“. Fiktivní voják rakouské armády je v duchu dobové válečné propagandy líčen jako hrdina, jenž i v posledních okamžicích myslí jen na své vojenské povinnosti. „Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce; on rychle boty sundal a nohama ládoval… Jabůrkovi letí hlava zrovna kolem jenerála a křičí: Já melduju, že salutovat nemohu.“

Hrdinný Jabůrek okouzlil generace posluchačů natolik, že se někteří pokusili najít jeho reálné předobrazy. Svobodné slovo otisklo 26. října 1958 výňatek z dopisu Antonína Holady z Vinohrad, který v roce 1917 sloužil jako voják u 5. pluku pevnostního dělostřelectva v Kotoru na jadranském pobřeží a náhodou tam našel knížku o historii své jednotky.

„Roku 1866 dlel pluk na ostrově Visu. Za obléhání nařídil šikovatel-ohňostrůjce Jaburek nabít děla dvojitou dávkou a podařilo se mu šťastně zasáhnout italskou vlajkovou loď. Flotila se pak dala na ústup,“ psalo se v ní.

Nepopiratelně skutečným hrdinou českého původu byl Ján Kopanica, praporečník 28. pěšího pluku, jehož příběh zachytil manětínský kronikář Jindřich Nacházel. Při přesunu k Hradci Králové zaskočila Jánův oddíl u Jičína pruská přesila, takže pod těžkou palbou ustupoval k rybníku Kníže. Aby se plukovní prapor, symbol cti jednotky, nestal kořistí nepřítele, skočil s ním Kopanica do rybníka a schoval ho pod hladinu.

Prostál ve vodě celou noc a teprve k ránu vylezl v nestřeženém okamžiku ven, ulomil žerď, omotal prapor na holé tělo, navlékl přes něj vojenský kabátec a prostydlý klesl v mdlobách na zem. Když Prusové sbírali raněné, odvedli praporečníka do zajetí a deportovali do Turnova, odkud se mu podařilo utéct. V přestrojení se pěšky trmácel čtyři dny do Prahy, kde plukovní prapor odevzdal na městském úřadu a za statečnost byl vyznamenán zlatou medailí.

Zmíněná epizoda u Jičína byla jen jednou z menších potyček prusko-rakouského soupeření, jehož kořeny sahaly až k napoleonským válkám. V nich zanikla Svatá říše římská národa německého a vznikla rakouská monarchie v čele s Habsburky. Ti se snažili znovu získat rozhodující vliv v německy mluvících zemích, naráželi však na pruské ambice sjednotit Německo „krví a železem“ bez Rakouska.

A tak koncem června 1866 překročily pruské oddíly hranice Českého království a postupovaly k jihu. Šarvátky propukly u Trutnova, Náchoda, České Skalice, Mnichova Hradiště, Dvora Králové, Jičína… Východní Čechy se staly jedním velkým bojištěm a sebedůvěra, že „rakouští vojáci Prajza čepicemi utlučou“, brala rychle zasvé.

K rozhodujícímu střetu došlo v širokém okolí návrší obce Chlum u Hradce Králové, kde pruská armáda v čele s králem Vilémem I. a náčelníkem generálního štábu Helmutem von Moltkem drtivě porazila rakousko-saskou armádu pod velením polního zbrojmistra Ludvíka von Benedek.

„Prusové znenáhla lepšili své postavení. Byť i pomalu, přece srdnatě a vytrvale drali se kupředu, ač trpíce ztráty při každém kroku a pokrývajíce místy půdu svými padlými. Aby pomohla pěchotě, odvrátila pruská dělostřelba na chvíli pozornost svou od děl rakouských; zasypávajíc střelbou vesnice, obsazené rakouskou pěchotou, způsobila hrozné spousty (škod). Mokrovousy a Dohalice se vzňaly a granáty pršely na obhájce hořících vesnic,“ popsal průběh bitvy dopisovatel britského deníku The Times.

Nejúpornější boje proběhly v lesíku Svíb. Na ploše, jež má na délku sotva kilometr a půl, zahynulo více než čtyři a půl tisíce mužů, převážně Rakušanů. „S trochou nadsázky lze tvrdit, že v určitých úsecích… se nachází více křížů a pomníků nežli stromů. Genius loci ještě dnes po sto padesáti letech ulpívá na návštěvnících v podobě těžko popsatelného tísnivého pocitu,“ konstatuje historik Vojtěch Kessler ve studii publikované v roce 2017 ve sborníku Národního muzea.

„Zpočátku byly početní síly na obou stranách téměř vyrovnané. Rakušané měli mírnou početní převahu, což však nehrálo roli,“ konstatuje historik Josef Šrámek.

Na porážce se podepsala hlavně zastaralá rakouská strategie. Velitel von Benedek nevyužil dlouhého dostřelu a přesnosti pušek předovek, jimiž byla jeho armáda vybavena, a nechal nepřítele přijít příliš blízko. Pak proti němu rakouská pěchota vyrazila v tradičních bodákových útocích, v řadách sevřených rameno k rameni. Pruští vojáci však byli vyzbrojeni zadovkami, do nichž se používaly patrony, které šly nabíjet daleko rychleji. Ve smrtonosné pruské rychlopalbě se tak hroutily celé rakouské prapory.

Krátce po čtvrté hodině odpolední zahájila rakouská armáda ústup k hradecké pevnosti, pronásledovaná pruským jezdectvem. U Střezetic se nepříteli postavily rakouské eskadrony. Došlo k bitvě jedenácti tisíc jezdců, jejíž výjevy připomínaly peklo. Za půl hodiny zahynulo na obou stranách šestnáct set mužů a dva tisíce koní, střetnutí však poskytlo pěchotě čas k ústupu.

„Ústup nebyl tak chaotický, jak se traduje. Archeologové našli při stavbě dálnice D11 místa přestřelek s nahromaděnými projektily obou stran, což svědčí o tom, že právě v těchto místech boje trvaly delší dobu. Dělostřelectvo obětavě krylo ústup až do večerních hodin, poslední výstřely padly někdy v devět,“ upřesňuje Josef Šrámek.

Konečně bylo po všem. Ryk bitvy vystřídalo sténání raněných v lazaretech. „Amputování údů raněným vojínům odbývalo se u nás zticha. Vojíni byli uspáni. Jinak bylo tomu, když z těla vojína dostávali lékaři kuli. To dělo se asi bez uspání vojína. Při tom způsobili nešťastní vojíni hrozný křik,“ vzpomínal ve svých pamětech sedlák Josef Volf z Máslojed.