Článek
O tom se historikové dodnes dohadují. Představu o slavných posledních okamžicích krále Jana vytvořili národní obrozenci, především František Palacký.
I tut to bylo, kdežto prones proslavená slova svá ‚toť bohdá nebude, by král Český z boje utiekal‘.
„Že již nebylo žádné naděje více k vítězství, prosili ho (krále) páni čeští, aby ustoupením nazpět zachoval svůj život. I tut to bylo, kdežto prones proslavená slova svá ‚toť bohdá nebude, by král Český z boje utiekal‘ – přikázal naopak, aby ho vedli do nejtužší seče, kdeby také on ještě dokázati mohl sílu meče svého, jen syna jeho aby zachovali a ochránili,“ pravil ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě.
„Vzali čeští rytířové slepého krále mezi sebe, a aby ho v tísni bitvy neztratili, přivázali uzdu jeho koně k uzdám a střmeny ku střmenům jeho nejbližších dvořanův, Jindřicha řečeného Mnicha Basilejského a mladého Jindřicha z Klingenberka. Takovým to způsobem vrhli se čeští rytíři se svým králem do posledního boje, kde dav a hlomoz bitvy byl největší, porážejíce kopím všecko před sebou a vykřikujíce heslo Praha! Praha!“ popsal další obrozenecký historik Karel Vladislav Zap v Česko-moravské kronice.
Ve skutečnosti ovšem přesné okolnosti smrti Jana Lucemburského neznáme. Zemřel při prvním náporu, nebo až ke konci bojů? Opravdu stihl rozdat několik ran mečem? Či padl šípy anglických lukostřelců, aniž se stihl dostat nepříteli na dosah?
Částečné světlo do hypotéz vnesly poznatky z antropologicko-lékařského průzkumu Emanuela Vlčka. Než však zjistíme, co prozradily kosti, podívejme se na historické okolnosti, které českého krále přivedly na francouzské bojiště.
Vítězství, nebo smrt!
Když se roku 1337 rozhořela válka, která měla vyřešit anglické nároky na část francouzského území, nikdo netušil, že se potáhne sto šestnáct let. Jejím prvním mezníkem byla právě drtivá porážka Francouzů u Kresčaku.
Černý princ, syn anglického krále Eduarda III., stojí nad tělem Jana Lucemburského.
Anglické vojsko v čele s králem Eduardem III. se vylodilo v Normandii v červenci 1346 a přes Caen táhlo na Paříž. Francouzskému králi Filipovi VI. z rodu Valois přispěchal mezi prvními na pomoc český král Jan Lucemburský v čele pěti set těžkooděnců a se synem Karlem po boku. S Filipem jej totiž pojilo osobní přátelství a sňatková politika: budoucího českého krále Karla oženil s jeho sestrou Blankou a dceru Jitku – někdy nazývanou Bona – provdal za Filipova syna Jana, budoucího krále Francie.
Obě armády se střetly na půl cesty mezi Paříží a pobřežím, u vesnice Crécy-en-Ponthieu, česky Kresčak. Angličané obsadili vyvýšený hřeben, odkud měli přehled po okolí. Jejich pravý bok chránil les. Eduard III. pak udělal geniální strategický tah: nechal obrněné rytíře sesednout z koní a rozmístil je mezi oddíly lučištníků a kopiníků. Neurození lehkooděnci tak měli oporu při boji muže proti muži a opěšalí jezdci věděli, že nemají šanci v případě prohry rychle ujet: buď zvítězí, nebo všichni společně padnou.
Francouzi měli několikanásobnou převahu, nedokázali ji však využít. Na bojiště doráželi postupně, unavení a rozptýlení několikahodinovým pochodem. A rovnou se nedisciplinovaně vrhali do bitvy.
Jako poražení vepři…
Hned v jejím úvodu smetla janovské kušníky v žoldu francouzského krále smršť šípů z anglických luků, takže se ve zmatku dali na ústup. V tu chvíli ovšem vyjela v ústrety nepříteli – i spojeneckým Janovanům – francouzská jízda. Šlechtici se snažili dobýt slávu každý sám za sebe, bez ohledu na pěšáky na vlastní straně.
„Čety urozeného panstva byly však žárlivé jedny na druhé, že jedny druhých nevyčkaly a v nepořádku a promíšeny, bez jakékoliv sestavy, hnaly se vpřed, takže nakonec uzavřely sudličníky i Janovany mezi sebe a Angličany: pěšáci nevěděli kudy kam. Nejslabší koně o ně padali, ostatní je poráželi, i klesali jeden na druhého na hromady jako vepři,“ popsal vzniklý chaos vlámský kronikář Jean Le Bel.
Jel tak kupředu na své nepřátele, že zasadil ránu mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi statečně.
„Z druhé strany stříleli na rytíře angličtí lučištníci tak přesně, že se koně, cítíce ty ozubené šípy, jež dělaly divy, zpěčovali pokračovat v útoku, jiní se vrhali zpět jako zachváceni vzteklinou… a jiní zase si lehali, neboť nebylo jiné záchrany, a angličtí rytíři, kteří opustili sedla, přistupovali a bili do té změti lidí,“ popsal Jean Le Bel ve svých Vrayes Chroniques, Pravdivých kronikách.
Všeobecný rozvrat dokonal Filip VI. kolem páté hodiny odpolední povelem k nesmyslnému, sebevražednému útoku. Ten s přehledem zlikvidovali angličtí lučištníci, a když s příchodem soumraku zavelel anglický král k postupu, dala se většina francouzské armády na útěk. Stát zůstával jen král se svou družinou, přestože kůň pod ním už dávno padl a on sám byl zasažen šípem do čelisti. Spojenec Jan Henegavský ho musel z bojiště odtáhnout téměř násilím.
Bitva u Kresčaku na iluminaci kroniky Jeana Froissarta. V popředí janovské kuše proti anglickým lukům.
Toho bohdá nebude?
Nakonec zůstali na poli jen mrtví, mezi nimi i Jan Lucemburský. Padl na den přesně 68 let poté, co byl v bitvě na Moravském poli zabit Přemysl Otakar II. Jeho smrt popsal francouzský kronikář Jean Froissart podle vyprávění očitých svědků z vojska Jana Henegavského.
„Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil: ‚Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče,‘“ líčil.
„Jel tak kupředu na své nepřátele, že zasadil ránu mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi statečně, a taktéž činili všichni ti, kdo byli s ním, aby jej provázeli; a činili se tak dobře a vrhli se tolik kupředu na Angličany, že tam všichni zůstali a nikdy odtamtud žádný nevyjel, a byli nalezeni nazítří na místě kol svého pána a jejich koně všichni posvazovaní dohromady,“ popsal Jean Froissart.
Statečnost českého krále byla prostá. Životní pouť považoval za dovršenou, proto ji uzavřel jako rytíř.
Často citovaný výrok – Toho bohdá nebude – ovšem z jeho zápisků nepochází. Poprvé se objevil až u pražského kanovníka Beneše Krabice z Weitmile, jenž čerpal ze vzpomínek samotného Karla IV. V tomto případě však šlo nejspíš o snahu obestřít Janův skon gloriolou hrdinství.
Podobný motiv asi vedl kronikáře karlovské doby i k tvrzení, že Jan vyrazil do boje ve chvíli, kdy už francouzské jednotky prchaly z bojiště. Pravděpodobnější je, že se vrhl nepříteli vstříc po boku Janovanů, neboť chtěl být jedním z prvních v bitvě – tak, jak to tvrdí Jean Froissart i Jean Le Bel.
Historikové tápou
Nejasnosti zůstávají i ohledně samotné smrti krále. Historik Josef Šusta se domnívá, že Jan Lucemburský padl pod zásahy waleských lučištníků dříve, než se mohl střetnout s opěšalými anglickými rytíři. Odkazuje přitom právě na Beneše Krabice z Weitmile, podle něhož byl král Jan přiveden na bojiště a „zraněn mnoha střelami, podlehl smrti“.
Na druhou stranu historik Jiří Spěváček, specialista na lucemburskou dobu, věří spíš líčení Jeana Froissarta. „Statečnost velkého českého krále byla prostá, bez vnějších známek patosu. Měl dostatečný důvod k tomu, aby svou životní pouť považoval za úspěšně dovršenou. Proto ji zřejmě uzavřel jako rytíř,“ konstatuje v knize Jan Lucemburský a jeho doba.
Eduard III. sčítá padlé. Těla nechal spálit v cípu kamenitého pole, které už nikdy nebylo zoráno.
Stejného názoru je i historik Muzea východních Čech Josef Šrámek. „Myslím, že Jan Lucemburský zemřel na základě zranění, jež utržil v přímém střetu s Angličany. Život ve slepotě pro něj již nadále neměl smysl, proto mu ani nepřipadlo na mysl, že by jej poskvrnil útěkem z bitvy. A pro jeho společníky bylo nemyslitelné, aby svého krále opustili,“ konstatuje ve studii K otázce smrti Jana Lucemburského.