21. srpen 1968 ukončil snahu o „socialismus s lidskou tváří“

Pražské jaro navazovalo na změny, které se v Československu projevovaly již během 60. let. V lednu 1968 se stal prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček. Nové vedení strany následně prosazovalo reformy, které měly zachovat socialistické uspořádání, ale zároveň rozšířit prostor pro veřejnou diskusi, změnit fungování hospodářství a omezit některé zásahy státu do společenského života.

V dubnu přijala KSČ takzvaný akční program, který hlavní reformní cíle shrnoval. V následujících měsících byla prakticky zrušena cenzura, sdělovací prostředky otevřeněji informovaly o politických tématech a zároveň pokračovala rehabilitace osob postižených politickými procesy v 50. letech.

Napětí se ale postupně zvyšovalo a vývoj v Československu začal narážet na nesouhlas sovětského vedení i představitelů některých dalších států východního bloku. Na přelomu července a srpna proběhla jednání československých a sovětských představitelů v Čierné nad Tisou. Rozdílné pohledy na další směřování Československa ale neodstranila.

Součástí politického pozadí byl také takzvaný zvací dopis adresovaný sovětskému vedení, který podepsali představitelé konzervativního křídla ÚV KSČ: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. V textu žádali o pomoc proti vývoji, který označovali za ohrožení socialistického systému.

O vojenské intervenci bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě. Operace s krycím názvem Dunaj oficiálně začala večer 20. srpna 1968. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) uvádí první několikaminutové překročení hranice dvěma sovětskými tanky a obrněnými transportéry u Vejprt ve 21:40. Většina vojsk ale začala československé hranice překračovat až po 23. hodině.

Operace se účastnily jednotky Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska. K zásahu byly připraveny také dvě divize armády Německé demokratické republiky, kromě několika průzkumných oddílů ale na území Československa nevstoupily. Rumunsko a Albánie, rovněž členové Varšavské smlouvy, se na vojenské intervenci nepodílely.

Podle údajů ÚSTR se invaze bezprostředně zúčastnilo přibližně 145 tisíc vojáků. Spolu s týlovými, technickými a dalšími podpůrnými útvary šlo celkem asi o 160 tisíc mužů a 4600 tanků.

Předsednictvo ÚV KSČ vydalo přibližně v půl druhé ráno prohlášení, podle něhož vstup vojsk proběhl bez vědomí nejvyšších československých orgánů, a vyzvalo obyvatele, aby zachovali klid a nekladli postupujícím jednotkám odpor. Československý rozhlas začal prohlášení krátce poté vysílat.

Kolem páté hodiny ranní byli zadrženi čelní představitelé komunistické strany a vlády včetně Alexandra Dubčeka. K prvním střetům u budovy rozhlasu na Vinohradské třídě podle historiků došlo 21. srpna okolo půl osmé.

Odpor obyvatelstva měl převážně neozbrojenou podobu. Lidé v ulicích protestovali, diskutovali s vojáky, psali protiokupační nápisy a na některých místech odstraňovali či měnili orientační tabule, aby vojenským kolonám ztížili pohyb.

Přesto se invaze neobešla bez střelby a dalších incidentů. Již v první den okupace byly zraněny desítky osob a ztráty pokračovaly i v dalších dnech a týdnech.

Do konce roku 1968 pak podle historických údajů v souvislosti s okupací zemřelo 137 osob, přibližně 500 lidí bylo těžce zraněno a další stovky utrpěly lehčí zranění.

Část československého vedení byla po zatčení převezena do Sovětského svazu. Následovala jednání v Moskvě, jejichž výsledkem byl takzvaný Moskevský protokol, který obsahoval závazky směřující k omezení reformního procesu a obnovení kontroly nad sdělovacími prostředky. Dokument podepsali všichni členové československé delegace s výjimkou Františka Kriegla.

V říjnu pak Národní shromáždění schválilo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk. Jednotky ostatních zemí se postupně stáhly, ale vojska Sovětského svazu na území Československa zůstala až do června roku 1991.

V dubnu 1969 Alexandra Dubčeka nahradil Gustáv Husák a prosazené reformní změny začaly být postupně rušeny nebo omezovány.