Článek
Patří do pomalu prehistorické doby, kdy neexistoval internet, počítače byly obrovské a drahé stroje, filmy bylo možné vidět jen v kině, protože neexistoval ani komerční videorekordér. Poslouchal se rozhlas a sledoval se největší technický tehdejší výdobytek - televize. Zprávy si lidé četli v novinách. Dalo se telefonovat z pevné linky, ale tu neměl každý.
To jsou ale jen vnější atributy té doby, které nic nemění na podstatě. Rusko - tehdy pod názvem Sovětský svaz - ukázalo svou pravou tvář. Když se mu zdálo, že v Praze přestávají poslouchat na slovo, rozhodlo se pro vojenský zásah, a to i přesto, že nehrozilo, že by Československo opustilo tábor míru a socialismu. V něj totiž stále naivně věřila většina občanů, jen chtěli mít ten socialismus snesitelnější. Probuzení do reality 21. srpna bylo kruté.
Je jednoduché říkat, že dneska by Kremlu nikdo nenaletěl, protože po rozsáhlé invazi na Ukrajinu z února 2022 Rusko už své mocenské ambice netají. Nehalí je už do hávu legend o spravedlivé a rovné protiválečné společnosti. Ten byl tehdy mimochodem mnohem přitažlivější, protože v USA se teprve rušily rasové zákony a lidé se báli válek. Dnes už snad každý ví, že Rusko je imperiální mocnost, která chce obnovit hranice své říše z doby největšího rozmachu.
Možná si to připouštějí i proruští trollové a obdivovatelé Vladimira Putina, kteří v těchto dnech nejsou moc slyšet. Nanejvýš zopakují, kolik bylo mezi sovětskými vojáky Ukrajinců. Byli tam, protože byli vojáky Sovětské armády. Velitelé jim dali rozkaz a oni ho museli splnit. Stejně museli poslouchat i polští, maďarští či bulharští vojáci. I Češi museli narukovat do rakousko-uherské armády a táhnout na Bělehrad nebo bojovat na Piavě.
Připomínat si výročí ruského vpádu je od února 2022 důležitější a je to stále potřeba, i když to někdy může vypadat podobně tendenčně jako každoroční komunistické akce k výročím VŘSR nebo Vítězného února. Tak tu máme zase srpen, takže musím připomenout vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Nestačí ale dát lajk pod nějaké posty, hlavně je potřeba si uvědomit, že není dobré mít naivní iluze. Jednou z takových iluzí tehdy bylo, že by nám Západ mohl přispěchat na pomoc. To však nikdy neměl v úmyslu, Československo mu za válku v Evropě s jadernou mocností nestálo. To ale neznamená, že máme stoicky sklapnout podpatky, protože jsme přece malí a slabí. Pokud chceme čelit ruské hrozbě, je potřeba pochopit, jak přemýšlí v Kremlu, jaké tam mají cíle a hodnoty a čeho se bojí. Pokud se nám to nepovede, nebudeme vědět, jak máme sami postupovat. A to platí i u jiných hrozeb. Myšlení bolí, ale pokud nepřemýšlíme a necháme za sebe myslet jiné s jednoduchými hesly, může nás to bolet dvojnásob.
A naivní byli tehdy nejen občané, ale i vedoucí představitelé Československa v roce 1968, kteří si mysleli, že nám Moskva umožní nějakou „třetí cestu“.
Lhali bychom si do kapsy, kdybychom povýšeně říkali, že v dnešní době nám už podobná naivita nehrozí. Mnozí třeba podléhají podobně nerealistickému obrázku o ubohých Palestincích a papouškují hesla o Palestině od řeky k moři. To neznamená, že Palestinci netrpí a kroky Izraele nejsou přinejmenším sporné.
Naivita je nebezpečná vždy. Pořád je potřeba si všechno ověřovat a uplatňovat kritické myšlení. V době sociálních sítí a umělé inteligence, která vytváří falešnou iluzi vševědoucnosti, je to dvojnásob potřeba. Svět je dnes sakra nebezpečné místo.