Když se Moravák zamiluje do českých vín. Operní pěvec Hajduch v Roudnici šéfuje vinařství Lobkowiczů

Ve dvaceti letech začal zpívat v brněnském národním divadle a potom dalších 15 let působil v opeře Národního divadla v Praze. Za tu dobu odehrál Václav Hajduch zhruba tři tisíce představení a s operním souborem se také účastnil mnoha zahraničních turné. Jenže v roce 2016 došel do bodu, kdy se rozhodl skončit.

„V jednu chvíli jsem míval 25 představení za měsíc, v sobotu dvě, v neděli další dvě. Člověk není doma, téměř každý večer je v práci, nemá žádné prázdniny, nemůže odjet na hory,“ líčí Hajduch, co s sebou přinášela kariéra operního zpěváka. „Divadlo je věc, které se člověk musí oddat celoživotně. Je to úděl. Pro mě se ale v jednu chvíli stalo rutinou,“ vypráví.

A tak dal v pražském Národním divadle výpověď. „Bylo to velmi těžké rozhodnutí, ale něco mi říkalo, že to musím udělat. Byla to pocitová věc,“ líčí.

Lásku k hudbě, ke zpěvu a divadlu v tu chvíli přetlačila jiná vášeň, k níž si budoval vztah už od mládí a k níž byl možná už dávno předurčený minimálně tím, odkud pocházel.

Narodil se v oblasti Kyjovského Dolňácka. „Nejkrásnější kroje, spousta vinic, folklór,“ definuje dnes oblast, kde se nachází jeho rodiště. Dodává, že to neovlivní každého. Jenže právě jeho to ovlivnilo hned na několik způsobů a dost možná i na celý život.

Oba jeho dědečkové se věnovali vínu. „Dědeček z Mutěnic byl opravdu velký vinař, vyráběl čtyřicet až padesát tisíc litrů vína ročně a tomu pak odpovídaly moje prázdniny. S motykou na vinohradu, a ne na koupališti. To si moc nedokážete představit, ale byl to opravdu dril. Jenže právě z těch věcí, které vás kdysi nebavily, se mnohdy stává láska a koníček,“ připouští.

Ani během mnoha let u divadla nepřestal vývoj ve světě vinařů sledovat, udržoval si přehled, zajímal se o nové technologie. A právě ve chvíli, kdy zvažoval, zda místo opery nezkusí něco jiného, mu přistála nabídka odejít šéfovat velkému vinařství v Bordeaux. Využil ji. Zlomový okamžik, láska k vínu zvítězila.

„Učil jsem se tam od těch nejlepších. Byl to velký skok, od pár litrů vína jsem se dostal k tankům, které měly 26 nebo 29 tun. Ani na jevišti Národního divadla jsem nikdy nebyl tak malinký jako první rok tam. Protože vědomí, že můžete pokazit 29 tisíc litrů vína v jedné šarži, přinášelo velké nervy,“ vypráví.

Působení v Bordeaux pro něj bylo velkým životním zážitkem. „Bordeaux bylo specifické. Je to úplně jiné pěstování vinné révy než u nás. Jsou tam jiné podmínky, blízkost Atlantiku, hodně vlhka po ránu. Musíte k tomu přistupovat jinak, než když si na Moravě řeknete, že uděláte svatovavřinecké nebo frankovku,“ povídá Václav Hajduch.

Z Národního divadla odcházel mimo jiné proto, aby nemusel být často na cestách. „Myslel jsem si, že si budu v klidu dělat víno, a najednou jsem zjistil, že jsem pořád ve Francii a nejsem doma. Takže po sedmi letech jsem si řekl, že stačilo a vrátil jsem se do Česka,“ líčí, jak zvítězily zájmy rodiny a touha po návratu domů.

U vína už ale Václav Hajduch zůstal. Po návratu z Francie v roce 2022 dostal nabídku nastoupit do roudnického vinařství Zámek Lobkowicz.

„Po zkušenosti z Francie se člověk něčeho takového rád ujme,“ potvrzuje. „Není to ale jen tak. Přebíráte něco s obrovskou historií, přijít sem po tolika sklepmistrech a šéfech vinařství, je zavazující,“ doplňuje.

Než přišel do Roudnice, místní vína znal, ale stejně ho leccos pozitivně překvapilo. „Vůbec jsem netušil, že tu jsou vinice v takovém jedinečném terroiru. Když jsem poprvé přijel na naší vinici Sovice (severně od Roudnice, poblíž Labe), připadal jsem si, jako kdybych se ocitl v Rheingau (prestižní německá vinařská oblast ležící podél Rýna na sever od Frankfurtu). Krásný kopec, vinice, úžasné podloží a pod tím teče řeka. To je něco výjimečného,“ vysvětluje.

„Je to neskutečný terroir, díky němuž mají místní vína obrovský potenciál a jedinečnou mineralitu, jaká nikde na Moravě není. Je to ale hodně zapomenuté. Lidé z Prahy vůbec netuší, že je v Roudnici vinařství. A jaké!“ dodává.

Hajduch o sobě tvrdí, že je Moravákem, který se zamiloval do českých vín. „Na Moravě to neradi slyší, ale podle mě jsou tady dnes lepší podmínky než na Moravě. Preferuju spíš české víno,“ nebojí se říct.

Po návratu do Čech se vrátil i k účinkování na prknech pražského Národního divadla. „Dneska říkám, že jsem byl donucen manželkou a že jsem dělal ramena, jak si nejsem jistý, jestli se vůbec chci vrátit, ale pravda je taková, že jsem z toho měl velkou radost a dodnes ji mám. Když jedu na představení, tak se na to moc těším,“ zmíní.

Skloubit práci šéfa vinařství s účinkováním v opeře mu podle jeho slov nečiní potíže. Není už sólistou opery, zpívá ve sboru, nemá víc jak deset představení do měsíce a nemusí chodit na zkoušky, vyjma těch kostýmových a generálních.

Když dostane dotaz, jak se tedy na představení připravuje, vypálí s lišáckým výrazem pohotovou odpověď. „Je to jednoduché. Vezmu si náš pinot noir, otevřu si ho, naleju si skleničku, dám si pár tónů, zazpívám jednu árii a druhý den večer můžu jít do divadla,“ líčí. Prý to takhle otevřeně může říct, protože jeho kolegové od divadla si stejně myslí, že v Roudnici celé dny jenom chodí a ochutnává.