Trump bude postupně některá cla snižovat, říká Vlček

Je důležité, že nějaká dohoda je. Když mluvím s podnikateli, hrála pro ně otázka nejistoty negativní roli. Ale že bych z toho skákal metr vysoko, to ne.

Jsem zastánce bezcelní unie a jsem přesvědčen o tom, že pro obě strany Atlantiku by se to vyplatilo. Jde o největší obchodní vztah na světě v hodnotě 1,7 bilionu eur ročně s dlouhou společnou historií a velkou bezpečnostní provázaností.

Ale žijeme v politické realitě Donalda Trumpa. Je to rámcová dohoda a je hrozně důležité, jak se to dál dořeší do detailů.

Nechápu to jako prohru, ale ani jako vítězství. Je to výsledek politické a ekonomické reality. Nejhorší by bylo dostat se do celních válek. Bezcelní unie se současným americkým prezidentem reálná není. A vidíme, v jaké situaci jsou USA s Čínou, jak se přebíjejí čísly a ve finále to škodí trhu.

Věřím, že dohoda bude platit po celou dobu trvání Trumpova mandátu a k větším změnám nedojde. A když ano, tak doufejme pouze směrem k nižším clům, jako to vidíme třeba u léčiv nebo leteckého průmyslu. To je důležitá zpráva z pohledu našeho chemického a farmaceutického průmyslu nebo výrobu letadel. I proto, že jsme jednou z mála zemí, která dokáže vyrobit celé letadlo.

Jsem přesvědčen, že ke změnám docházet bude, protože Trumpovi jeho vlastní průmyslníci říkají, že přesun některých výrob do USA je nereálný. Vybudovat novou ocelárnu nebo přesunout některou výrobu je mnohdy nemožné, je to technologicky náročné. Navíc s nedostatkem kvalifikované pracovní síly.

Odhaduji, že v dalších měsících, možná letech, začnou přibývat výjimky, které půjdou cestou snižování nebo rušení cel.

Ministerstvo financí odhadlo, že v důsledku nových cel růst ekonomiky zpomalí letos o 0,2 procentního bodu a příští rok zhruba o 0,39. Všechny celní bariéry vyvolávají související náklady, které bohužel mnohdy zaplatí spotřebitelé. A já doufám, že všichni, kdo Trumpa adorovali a tancovali s červenými čepicemi, to vidí.

Dopad bude ve zpracovatelském průmyslu, a i když u automobilů cla klesnou, úplně ideální situace to není. Určitě se to více dotkne odvětví s nižší přidanou hodnotou. U těch s vyšší marží dojde k rozložení nákladů mezi oběma obchodními partnery nebo přenosu na spotřebitele.

Jako proexportně orientovaná země jsme o to aktivnější. Jak při odstraňování bariér s našimi nejbližšími obchodním partnery v rámci EU, tak v prohlubování vztahů s dalšími státy. Věřím například v asijské trhy. Nedávno jsem proto navštívil Vietnam, Japonsko a Koreu.

Důraz klademe i na dotažení obchodních dohod třeba s jihoamerickým Mercosurem nebo na prohlubování obchodu s Mexikem, Kanadou a dalšími zeměmi. Věřím, že se v brzké době dotáhne také dohoda s Indií.

Myslím si, že z velké části bychom ty energie a zbraně stejně nakoupili. Dodávky zkapalněného zemního plynu LNG do Česka už jsou z USA z více než osmdesáti procent a nakupujeme i F-35, takže za Česko v tom zásadní problém nevidím.

Snad ne, protože to zároveň souvisí se spotřebou energií v Česku. Nebudeme uměle navyšovat spotřebu. Musíme kupovat tolik, kolik sami potřebujeme.

Evropa sama hledá, jakými zdroji pokrýt svou spotřebu energií. Vidíme plány řady států na budování nových plynových elektráren při odklonu od uhlí, rostoucí potřebu vyrovnávat obnovitelné zdroje a nahrazovat ruské dodávky. Dokážu si představit větší objem spolupráce s USA, ale nesmí se z toho stát nová závislost.

USA zvyšují těžbu a u LNG, kde jsou už nyní největším světovým hráčem, by měly v příštích letech pokrýt většinu očekávaného růstu světového trhu. Přesto není jisté, zda zvládnou dodat tolik energií, kolik se Unie zavázala odebrat, kdy má jít až o trojnásobek oproti loňsku.

Důležitá je samozřejmě i otázka dovozních kapacit EU. Česko je připravené. U LNG máme zajištěnou kapacitu v nizozemském terminálu Eemshaven a od roku 2027 i v německém Stade.

Myslím si, že ano. V dané politické realitě je to podle mě nyní maximum možného.

Když cokoliv regulujete nebo zastropujete, vždy to nakonec zaplatí daňový poplatník. Jsme na otevřených trzích a je iluzorní myslet si, že dodavatelé surovin prodávají levněji Maďarsku či Slovensku než Česku. Tyto státy z různých důvodů, především politických až populistických, hradí z veřejných rozpočtů určité náklady, a to navíc ne všem skupinám spotřebitelů.

Ano, Česko by to mohlo dělat taky, ale pokaždé to bude na úkor něčeho jiného. Buď se zvýší zadlužení, nebo nebudeme moci vydávat tolik peněz do jiných oblastí, jako důchody, školství, zdravotnictví nebo investice.

Když se podíváme, kde to Maďarsko nebo Slovensko dotují, jsou to domácnosti, tedy voliči, ale už ne průmysl. Ten má mnohde ceny vyšší než v Česku. Samozřejmě pak hrají velkou roli i otázky bezpečnosti. Naše pozice v bezpečnosti dodávek energií třeba s ohledem na závislost na Rusku je úplně jiná než na Slovensku.

Zásadní je expertní posouzení na základě faktů a dat. Nechci a nebudu teď dělat závěry a hodnotit tuto vysoce technicky složitou záležitost, jako to teď dělají někteří jiní, aniž by měli jakákoliv data. Energetický regulační úřad a evropské orgány incident nezávisle šetří, abychom se dozvěděli, co bylo příčinou poruchy a mohli z toho učinit závěry a případné změny ve fungování přenosové soustavy.

Vidíme, že se událost zpolitizovává a ozývají se hlasy, že za to mohou obnovitelné zdroje a Green Deal. Chci, aby debata zůstala v expertní rovině. A až budou výsledky, aby se jasně řeklo, jaké jsou další kroky pro minimalizování rizika do budoucna.

Záměrně neříkám, aby vůbec nebylo, protože při šesti tisících kilometrech vedení velmi vysokého napětí a v situaci, kdy se v naší zemi do energetiky dekády neinvestovalo, je jasné, že riziko tady vždycky bude.

Je důležité uvědomit si, že zatížení domácností u vytápění nebude plošné. Těch, které jsou napojeny na dálkové vytápění, topí dřevem nebo elektřinou, se to nedotkne. Pocítí to rodiny, které topí uhlím nebo plynem.

Je to systém, který mají zavedený všude ve světě, i ve Spojených státech nebo Asii. Tedy kdo vypouští škodlivé emise, za to platí.

Vidíme, že Evropa se není schopná shodnout na tom, že by systém úplně zrušila nebo ho odsunula. Evropská unie od toho neustoupí. Za Česko ale chceme, aby byl systém předvídatelný a udržel se v určitých hranicích. A kdyby některé obyvatele sociálně nebo ekonomicky výrazně zasáhl, musí být nástroje, jak jim pomoci.

My si tyto obavy uvědomujeme a právě proto na evropské úrovni aktivně prosazujeme takové změny systému, které posílí cenové kontrolní mechanismy a řeší dopady na občany.

Vše jde podle plánu. Před dvěma týdny jsem v Soulu o projektu opět jednal s novým korejským premiérem Kim Min-seokem, potvrdili jsme si politickou podporu na obou stranách a zároveň zapojení českých firem.

Běží i řada souvisejících záležitostí, ať jsou to průzkumy, dopravní stavby, práce na vyvedení výkonu, postupné zasmluvňování projektových partnerů a tak dále.

Naše strategie v přístupu k Evropské komisi, a v tom apelujeme i na Korejce, je být v debatě velmi transparentní a aktivní. Nemáme co skrývat, tendr byl nastaven správně. Všichni soutěžící, včetně EDF, souhlasili s podmínkami, na základě toho podali své nabídky.

Zvolili jsme dobrou metodiku a vysoutěžili dobrou cenu. Nepochybuji o tom, že uspějeme.

Je to postavené na reálných cenách. Rozdíl je skutečně téměř dvojnásobný. Korejci nám nabídli nejlepší podmínky a také nejsilnější záruky, že je dodrží.

Jedním z hlavních parametrů také bylo, za kolik bude elektrárna při započítání nákladů vyrábět. Vychází to zhruba na devadesát eur za megawatthodinu, což je velmi dobrá a reálná cena. Když se podíváme po Evropě, EDF staví v Británii za 150 eur, ve Francii zhruba za 120 eur.

Jasně se tak ukazuje, že cesta, kterou jsme se vydali, je sice pracnější, ale lepší.

Intenzivně na tom pracujeme. Vycházíme z už získané notifikace na první nový blok. Notifikaci na ten druhý vybojujeme. Jednak díky renesanci jaderné energetiky v Evropě, a také proto, že stát nakoupil osmdesátiprocentní podíl v zadavateli jaderného tendru, společnosti Elektrárna Dukovany II.

Silná role státu nám dává lepší vyjednávací pozici. Bude to ale ještě několik měsíců trvat, je to velmi komplikované.