Špicar: Americká cla jsou hrozba, EU musí rozvolnit svůj trh

Stále věřím, že pro vyjednání dohody existuje prostor. Válka mezi dvěma hlavními světovými obchodními partnery nedává smysl pro žádnou stranu a měla by jen oběti jak v Evropě, tak v Americe. Jak je vidět na jiných vyjednáváních, může být hrozba vysokými cly součástí vyjednávací taktiky. Stále máme pár dní.

Potřebujeme, aby Evropa nabízela dohodu. A pokud k ní nedojde, aby bylo zcela zřejmé, že se nechtěly dohodnout Spojené státy. To, že Evropa nabízí odstranění cel v položkách, kde se na tom obě strany shodnou, je naprosto správné.

Chápu, že se Trumpovi nelíbí třeba cla na osobní automobily, která jsou v Evropě skutečně vůči americkým autům mnohem vyšší než americká cla na auta z Evropy. Má to dát na stůl a snažit se vyjednat nápravu. Evropa by ale měla říct, že u nákladních automobilů je to přesně obráceně. Dohoda by měla být taková, že se cla u obou položek sníží klidně na nulu.

Žijeme ve světě, kde je potřeba, aby demokratické země s tržní ekonomikou spolupracovaly a neházely si klacky pod nohy. Když povedou celní války, třetí strany se budou jen smát a těžit z toho.

Zatěžuje je to, ale na základě těchto cel ještě nechtějí dělat strategická rozhodnutí, protože je zřejmé, že to není finální stav. Ten se může buď zlepšit, v což doufáme, nebo zhoršit, na což se firmy musí začít připravovat.

Vyhodnocují, zda lze přenést zvýšená cla na zákazníky v USA, některé se snaží domluvit s americkými partnery na tom, že by se o vícenáklady podělili. Jiné firmy zase zvažují, že by část výroby přenesly do Spojených států a některé přemýšlí o diverzifikaci exportu a ukončení nebo omezení vývozu do USA.

Na světě naštěstí ještě jsou ekonomiky, které věří ve volný trh a globalizaci – a s těmi je potřeba začít čím dál víc obchodovat. Unie musí urychlit a dokončit už započatá jednání o volném obchodu s celky jako jihoamerický Mercosur a hledat příležitosti u států jako Indonésie nebo Spojené arabské emiráty.

Evropa má ale hlavně obrovskou šanci, jak situaci, kterou vytvořily USA hrozbou cel, využít ve vlastní prospěch. A to tak, že konečně provede liberalizaci vnitřního trhu. Jak nedávno poznamenal bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, Unie nejvíc ubližuje sama sobě tím, že neliberalizovala svůj trh s půl miliardou zákazníků. Stále nechává členské státy, aby si navzájem ubližovaly skrze necelní bariéry.

V oblasti obchodu se zbožím se netarifní bariéry rovnají ekvivalentu 45procentního cla. A u obchodu se službami je to dokonce ekvivalent 110procentního cla. Takže kdybychom neudělali nic jiného, než zjednodušili a zliberalizovali obchod mezi sebou navzájem, jsme schopni negativní dopad cel velmi rychle neutralizovat. To jsou nejlepší odpovědi na Trumpovy hrozby.

Je potřeba vytvořit jednotný kapitálový trh. USA nikdy nedoženeme v konkurenceschopnosti, pokud budeme mít sedmadvacet malých kapitálových trhů. Technologické firmy a startupy, tedy odvážné firmy, které jdou do riskantních projektů, nemohou být závislé na financování ze strany bank. Ty mají rizikový apetit velmi nízký. Potřebujeme jednotnou burzu, která je schopná zaplatit podobně odvážné projekty, jako je třeba SpaceX Elona Muska.

A pak také potřebujeme odstranit všechny netarifní bariéry, tedy homologace, certifikace a různá nesmyslná regulační opatření, jimiž si národní státy stále chrání svoje trhy proti zahraniční konkurenci, když už to v rámci Unie nemohou dělat cly.

Firmy říkají, že to by už pro ně byla silná motivace přenést část výroby do USA. To je samozřejmě jeden z hlavních důvodů, proč to Trump dělá. Horší je, že o opuštění Evropy přemýšlí i z jiných důvodů, jako jsou třeba vysoké ceny elektřiny a plynu v porovnání se Spojenými státy. To je u Česka jako nejprůmyslovější evropské ekonomiky velký problém.

V USA mají navíc velmi dobře nastavené formy veřejné podpory, kterými se snaží přilákat strategické zahraniční investice a firmy. Takže důvodů, proč se stěhovat do Spojených států, je hodně.

Byli bychom zasaženi velmi silně přes dodávky českých firem západoevropským automobilkám, které dosud do USA velmi úspěšně vyváží svá prémiová auta. Tam by byly obrovské ztráty. A pak napřímo, protože se daří českému exportu do USA v oblasti strojírenství, výrobě dopravních prostředků nebo zdravotnické techniky.

Byla by to strašná škoda, protože firmy po listopadu 1989 dlouho váhaly s tím, zda mají americký trh zkoušet, jelikož to stojí velké peníze, je to náročné a také daleko.

V posledních letech – speciálně poté, co ztratily ruský trh a kdy jsou velmi opatrné, co se týká čínského trhu – přesměrovávají svůj export na západ a našly si cestu do Spojených států.

Na rozdíl od západní Evropy, kam často vyvážíme subdodávky s nízkou marží, ale do Ameriky exportujeme mnoho finálních výrobků s vysokou marží. Přijít o to kvůli clům by byla obrovská škoda pro českou ekonomiku.

Firmy, které přesun výroby do USA zvažují, si uvědomují, že tam není dostatek kvalifikované pracovní síly. Amerika už v mnoha sektorech dávno ztratila výrobní základnu, protože přesunula produkci do zahraničí. A snaha teď znovu získat investice a výrobu hrozbou celních válek může velmi rychle narazit na to, že tam chybí kvalifikovaní lidé.

Je to i v rozporu s Trumpovou velmi přísnou imigrační politikou, jež se v mnoha ohledech natolik nelíbí legálním zahraničním pracovníkům v USA, že odchází jinam. Hovoříme o špičkových odbornících, kteří mohou pracovat po celém světě a nechtějí žít v prostředí, kde se necítí vítáni a kde jim hrozí velmi nepříjemné kontroly.

Je to jako v případě brexitu, kdy globální špičková pracovní síla z podobného důvodu odcházela z Velké Británie v důsledku referenda o vystoupení z EU.

Já jsem zase přesvědčený o tom, že se to do inflace promítne. A právě proto říkám, že ta hra nemá vítěze, ale jen poražené, a doufám, že k eskalaci nedojde.

Je to reálná hrozba a Evropa by na to měla být připravená, protože to by byla další rána evropským výrobcům. Ale Číňané jsou hodně šikovní a už se na to chystají. Vědí, že když přenesou výrobu na území Evropské unie, bude to pro ně jednodušší, a to už se teď děje. Nečekají, až se Evropa proti nim začne bránit, ale začínají si sami velmi aktivně a chytře připravovat v Evropě zázemí přímými investicemi.

Situace se teď opravdu lepší, je příznivější než v minulosti. Je to způsobené domácí poptávkou; a také některé pro nás důležité trhy jsou na tom o něco lépe. Nicméně doba je stále velmi volatilní a hlavní problémy přetrvávají. To znamená vysoké ceny energií, nedostatek pracovních sil, riziko celních válek a tak dále.

Doufáme, že ano. Záleží na tom, jestli se Evropě skutečně povede využít situaci k tomu, že bude liberalizovat vnitřní trh, což by zrychlilo růst po celé Unii a přidalo by to výrazná procenta HDP jednotlivým členským zemím.

Evropa musí deregulovat tam, kde to v minulých letech přehnala. Teď můžeme být mírnými optimisty, protože to byla právě Evropská komise a členské státy, které si od Draghiho a Enrica Letty objednaly zprávy, jež měly popsat hlavní problémy Unie. A ukazuje se, že to Komise i členské státy myslí vážně a jsou připravené alespoň část doporučení zavést.

Připravili Kompas konkurenceschopnosti, tedy plán, jak postupovat v deregulaci. Z něj už je na stole první návrh zjednodušení a deregulace konkrétní oblasti. Týká se nefinančních, takzvaných ESG reportů o udržitelnosti. A je, řekl bych, velmi radikální, jde opravdu hodně daleko a do hloubky.

Takže to vypadá, že si Evropa uvědomila, že má problém, a je ochotná s tím něco dělat. Pokud by se podobná opatření podařilo zacílit do sektorů jako digitální ekonomika a oblasti životního prostředí, bylo by to jenom dobře.

Je to pro nás obrovská příležitost. Zbrojní průmysl byl na českém území tradičně velmi úspěšný. Navíc není zaměřený na subdodávky, často jde o finální výrobky s vysokou marží a sofistikované technologie. Hlavním cílem je, abychom kompetenci měli v Evropě a nemuseli špičkové technologie nakupovat z USA nebo odjinud.

Je v zájmu nás všech, abychom neměli dvacet sedm oddělených ekonomik, které si budou vyrábět vlastní radary, stíhačky, obrněné transportéry a podobně. Je potřeba spojit síly a vyvíjet a nakupovat společně tak úspěšně, jak se to daří třeba leteckému Airbusu. To je celoevropský projekt patřící na světovou špičku, který je schopen konkurovat americkému šampionovi Boeingu.

Takové projekty je potřeba vytvářet i v rámci obranného průmyslu. Evropa nedává na zbrojení málo, ale neefektivně. Máme mnoho systémů, které jsou navzájem nekompatibilní, nenakupujeme společně a tak dále.

Třeba výroba munice. Také máme skvělé firmy z oblasti kybernetické obrany, firmy činné v kódování, šifrování, jsme tradičně silní ve výrobě radarů.

Je rovněž nutné, aby regulace nekomplikovala investice do obraného průmyslu a aby povolovací řízení byla mnohem rychlejší než teď. Když se staví továrna na zbraně, mělo by to být ve speciálním režimu, aby nemusela na všechna povolení čekat sedm let.