Článek
Jak vy osobně a lidé ve vašem okolí vnímají současný konflikt v Íránu?
Omán zatím nebyl výrazně zasažen, a proto se na situaci díváme trochu jinak než jiné země Blízkého východu. V jednom se ale shodneme: není to naše válka. Byla regionu vnucena Spojenými státy a Izraelem.
Navíc začala ve chvíli, kdy jednání mezi Íránem a USA vykazovala pozitivní vývoj. Z našeho pohledu neexistovalo dostatečné ospravedlnění pro to, aby konflikt vůbec vypukl.
Jaké pocity mezi lidmi převládají?
Především pocit, že válka nebyla nutná. Jednání směřovala správným směrem, a přesto byl konflikt zahájen. Írán je náš soused. Nemyslíme si, že si zaslouží být bombardován způsobem, jaký jsme viděli v posledních týdnech. Likvidace velké části jeho vedení navíc vytvořila mocenské vakuum. Dnes sami Američané říkají, že nevědí, s kým mají jednat.
Blokáda, kterou USA uvalily na íránské přístavy, neovlivní jen ekonomiku Íránu, ale především obyčejné Íránce. Není možné zablokovat zemi takovým způsobem a zastavit dodávky zboží a materiálů, které lidé potřebují – zejména léků a dalších základních věcí. To bude mít přímý dopad na každodenní život obyvatel.
Jaké má zavření cesty z Perského zálivu dopady z globálního hlediska? Nejviditelnější je prudké zdražení ropy.
Musíme rozlišovat dvě věci: íránské uzavření Hormuzského průlivu a americkou blokádu íránských přístavů, o níž jsem už mluvil. Uzavření průlivu již má velký globální dopad. Začalo to v regionu zálivu, pokračovalo do Asie a nyní to zasahuje Evropu a v menší míře i USA. Je to dominový efekt.
Nejvíce jsou postiženy asijské ekonomiky – Čína, Japonsko, Jižní Korea. Jejich rafinerie omezují provoz a zásoby ropy klesají a není možné je doplňovat. Před válkou šlo zhruba 1,5 milionu barelů íránské ropy denně hlavně do Číny. Výpadek těchto dodávek znamená přímý zásah čínské ekonomiky, což ovlivňuje i zbytek světa.
Indie má problémy s nedostatkem nafty a LPG, tedy plynu, který každý den používají na vaření. Evropa začíná pociťovat nedostatek u leteckého paliva a nafty. Některé aerolinky už omezují provoz, rušit lety už začala například Lufthansa.
Co způsobí americká blokáda íránských přístavů?
Má to přímý a velmi tvrdý dopad. Pokud Írán nemůže vyvážet ropu, přichází o hlavní zdroj příjmů. Produkuje zhruba 3,5 milionů barelů denně a exportoval asi 1,5 milionu, nyní však ropu musí přesouvat do zásobníků. Jeho skladovací kapacity jsou ale omezené. To znamená, že během několika dnů se naplní a těžba bude muset být utlumena nebo zastavena.
To je zásadní problém, protože opětovné spuštění starších ropných polí je technicky velmi náročné, drahé a někdy to už ani není možné. To pro Írán představuje noční můru.
Jak už jsem říkal, blokáda zasáhne běžné lidi – potraviny si Írán sice dokáže z velké části zajistit sám, ale problém nastane zejména u léků, technologií a dalších dovážených produktů. Navíc bez příjmů z ropy vznikají problémy s financováním státu, včetně výplat.
Může to vést k vnitřní destabilizaci Íránu a pádu tamního režimu?
Nemyslím si, že v krátkodobém horizontu k tomu dojde. Je důležité pochopit mentalitu a kulturu Íránu a jeho lidí. Je to civilizace s tisíciletou historií, velmi odolná vůči krizím. Íránci mohou mít vnitřní spory, ale svoji zemi milují a v momentě vnějšího ohrožení se semknou a sjednotí se proti společnému nepříteli.
Jak konflikt ovlivňuje Omán?
Omán má výhodu – leží mimo Hormuzský průliv a má přímý přístup k otevřenému Ománskému moři, Arabskému moři a Indickému oceánu. Díky tomu zůstávají exportní trasy funkční. Produkce ropy i plynu běží normálně. Poptávka po ománské ropě strmě vzrostla, hlavně ze strany Číny.
Může Omán nahradit výpadky jiných producentů z oblasti?
Ne. Jsme na hraně kapacit. Produkujeme něco přes 1,1 milionu barelů denně a nemáme prostor výrazně produkci navýšit. Vysoká poptávka ale vytváří tlak na nové investice a průzkum ložisek, což může mít dlouhodobý pozitivní efekt. V současnosti vláda vyhlásila tendr na tři nová těžební místa, uvidíme, kolik tam bude ropy a zemního plynu.
Po vypuknutí války také ožila debata o páteřním ropovodu přes Arabský poloostrov, který by Hormuzský průliv obcházel.
Ano, tato myšlenka existuje už desítky let, jde o vizionářský projekt našeho, již zesnulého sultána Kábúse. Poprvé byla vážně diskutována před čtyřiceti lety během íránsko-irácké války.
Dnes se k ní region vrací, protože současná krize ukazuje zranitelnost infrastruktury. Problém je, že takový projekt vyžaduje politickou shodu všech států – nejde jen o ekonomiku, ale o strategické rozhodnutí. My máme infrastrukturu vybudovanou.
Ve stejné době, kdy myšlenka ropovodu vznikla, Saudové vybudovali svůj ropovod Východ–Západ, kterým denně proudí sedm milionů barelů. O něco později vznikl ropovod z Abú Dhabí do Fudžajry s denní kapacitou 1,5 milionů barelů. I to je pomoc, protože Fudžajra je v Ománském moři, tedy mimo Hormuz. Tyto kapacity ale zavřenou námořní trasu nenahradí.
Jakou roli může Omán v konfliktu mezi USA, Izraelem a Íránem sehrát diplomaticky?
Omán má dlouhodobě pověst neutrálního prostředníka. Má důvěru jak ze strany Íránu a Arabů, tak Západu.
Je možné, že by se jednání mohla vrátit právě sem, do Ománu. Tradičně nabízíme diskrétní prostředí bez mediálního tlaku, což pro taková jednání bývá klíčové. Írán má větší důvěru v Omán než v Pákistán jako prostředníka. Nedávná jednání v Pákistánu podle mě neprobíhala ideálně, nebyla dostatečně diskrétní.
Jak dlouho může po skončení konfliktu trvat, než se situace s dodávkami energií vrátí do normálu?
I kdyby konflikt skončil rychle, návrat k normálu potrvá měsíce. Jen odbavení lodí v Hormuzském průlivu by za běžných podmínek zabralo minimálně měsíc. Pokud by ale měl být provoz pod kontrolou Íránu, jak o to usiluje, situace se komplikuje. V oblasti je nyní asi pět set lodí uvnitř Perského zálivu a dalších šest set až sedm set čeká venku.
Podobně jako trpí ropný průmysl v Íránu, je zasažen také v Iráku, Kuvajtu, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru a Bahrajnu. Kvůli produkci a kvůli kapacitám, zejména těm skladovacím, které tyto země mají, musela většina z nich snížit těžbu.
Její obnovení v některých zemích jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo Kuvajt, které mají robustnější infrastrukturu a dobře udržovaná zařízení, může trvat dva až tři měsíce. V případě Iráku ale déle, ten totiž omezil až 80 % své produkce, což je obrovský zásah.
Co je nyní podle vás klíčové?
Potřebujeme okamžité řešení. Každé zpoždění znamená další tlak na světovou ekonomiku. Pokud se situace rychle neuklidní, recese je velmi reálným scénářem – a dopadne na celý svět.
