Netradiční výstava v Liberci odhalí válečné osudy na komiksových ilustracích

Ilustrace vznikaly zhruba devět měsíců. Autorům jde o to, vzbudit v pozorovatelích určitou míru empatie. I proto se Rous rozhodl oslovit ke spolupráci Toy Box, protože je podle něj nejen ilustrátorka a částečně se této problematice věnuje, ale má rovněž vysokou míru empatie.

„Dal jsem jí suché, skoro historické texty, které něco popisovaly. V ilustrování měla absolutní svobodu,“ řekl k výstavě historik.

Výstava vychází z výzkumu, který Rous provádí asi rok a půl, kdy prochází karty evidence obyvatel města Liberec z let 1938-1945. Tedy 140 tisíc osudů různých obyvatel Liberce, kteří byli nějakou dobu přihlášeni ve městě Liberec. Mohli ve městě žít jen pár dní nebo tu strávili celý život či druhou světovou válku.

„Už když mi to šlo rukama, tak jsem si z toho odkládal zajímavé příběhy, mikrostories, a tak mě napadlo, že by to byla taková vzpomenutí na všechny lidi, kteří tu za války byli,“ objasnil Rous.

„Organicky jsme z té nabídky vybírali příběhy, které se nám zdály zajímavé. Dostali jsme se tak třeba do situace, kdy jsme našli případ špiona, který dělal pro československou vládu a bydlel v Liberci. Ten jeho příběh by byl naprosto skvělý, ale přišlo nám to už příliš hrdinské. Ale tady jsme vybírali lidi, kteří nás něčím zaujali,“ popsal Rous.

Mezi dvanácti příběhy se tak návštěvníci dozvědí třeba pohnutý osud Mathilde „Tilly“ Feiner, která byla v mládí velkou hvězdou. Získala dokonce angažmá v hamburském divadle, kde potkala svého budoucího manžela, herce Carla Gepperta. Začala točit filmy, natáčela v rozhlase, jezdila po celé Evropě. Později se s manželem odstěhovali do Liberce, kam Tilly utekla kvůli antisemitismu, a ve Stráži nad Nisou otevřeli hospodu.

„Už dlouho před válkou jí bylo vytýkáno, že je Židovka. Utekla do Československa a tady ji to v roce 1942 zase doběhlo. A ona už neměla sílu utíkat dál, protože jí zemřel manžel, a skončila v koncentračním táboře,“ popsal jeden z osudů Rous.

Upozornil, že zrovna u této osoby je spousta fotografického materiálu, protože její podobizna se ve své době prodávala na pohlednicích v novinových stáncích. O jiných třeba není takřka nic.

Kromě příběhu Tilly se návštěvníci dozvědí i o pohnutém osudu rodiny Bergmannů, jejichž členové patřili k těm, kteří to neunesli a spáchali sebevraždu, anebo o dodnes neobjasněné několikanásobné vraždě v domě v Matoušově ulici. Ale i o romském otci, kterému se zázračně podařilo uchránit rodinu před koncentračním táborem, či o bratru někdejšího japonského premiéra, který zachránil před nejhorším osudem několik židovských rodin.

Autorem netypické scénografie výstavy je výtvarník Ricardo Hoineff.

„Představení projektu máme ve třech dílech. V první části jsou fotky, pak přijde ta hlavní část, kdy se člověk ponoří do příběhů, a třetí část ukazuje, že válka vede jen k jedné věci a na tu si každý musí přijít sám. A to se mi líbí, že Ivan měl už od začátku tuto myšlenku, že klademe více otázky než odpovědi,“ shrnul výtvarník Hoineff.