Článek
Samotný případ sahá až do let 2002 až 2014, kdy ženě bylo 17 až 30 let. V květnu 2014 se oznámením na římskokatolického kněze začala zabývat policie, která třikrát věc odložila s tím, že mužovo jednání nelze vnímat jako trestný čin. Když věc posoudili žalobci, usnesli se na tom, že by o trestný čin jít mohlo, ovšem podle nich už uplynula promlčecí doba.
Žena nakonec případ dotáhla až k Evropskému soudu pro lidská práva a ten konstatoval, že Česká republika porušila své závazky, při výkladu trestněprávních norem, řádně nezohlednila ženinu zranitelnost, psychický stav, průběh vztahu s knězem a její závislost na něm. Soud pak rozhodl, že stát musí ženě zaplatit 25 tisíc euro.
Žena ještě předtím v jiné linii sporu žádala po ministerstvu spravedlnosti náhradu nemajetkové újmy ve výši půl milionu korun za to, že policie třikrát věc odložila, ačkoli se mohlo jednat o trestný čin. Jenže nepochodila ani u ministerstva, ani u soudů. Ty sice uznaly, že policie porušila právo na účinné vyšetřování, ale nárok na náhradu újmy považovaly za promlčený.
Nic promlčeného není
Spor skončil u Ústavního soudu a senát se soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou se postavil na ženinu stranu s tím, že promlčecí doba k nároku na náhradu újmy ještě ani nezačala běžet.
Soudci totiž rozhodli, že tato doba se počítá od chvíle, kdy porušení práva na účinné vyšetřování s konečnou platností posoudí orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny, tedy státní zastupitelství, Ústavní soud či Evropský soud pro lidská práva. Spor v této části se tak vrací na počátek.
