Článek
Může Ústavní soud stihnout o prezidentově kompetenční žalobě rozhodnout do začátku summitu, který se koná 7. a 8. července?
Ústavní soud naznačil, že se tomu bude věnovat už ve středu na svém pravidelném plenárním jednání. Je možné, že tam rozhodne pouze o tom, zda žalobu bude projednávat přednostně a předčasně. Nelze podle mě očekávat, že by už rozhodl takhle rychle věcně, to by bylo překvapivé.
Naopak je teoreticky možné, že by soud rovnou odmítl tuto žalobu s tím, že se nejedná o kompetenční spor, o kterém by byl příslušný rozhodovat. Tohle je varianta.
Jak ji vidíte reálnou?
Já ji nevidím jako moc pravděpodobnou. Osobně si myslím, že rozhodnou o tom, že budou věc projednávat předčasně, určí soudce zpravodaje a tomu samozřejmě dají čas, aby se s tím podrobněji seznámil a posléze předložil kolegům s návrhem dalšího postupu a vůbec samotného rozhodnutí. Myslím si, že je nereálné, abychom měli ve středu věcné rozhodnutí.
A k tomu červencovému datu summitu?
Úplně bych nevyloučil, že by se to teoreticky dalo stihnout ještě před summitem. Ale myslím si, že to také není úplně pravděpodobné, protože to jsou necelé dva týdny. Rozhodování v takovýchto věcech běžně trvá týdny, ale spíše měsíce.
Je tedy pravděpodobné, že se to nestihne, zejména pokud by byla nějaká neshoda na Ústavním soudu, což lze u takových zásadních otázek předpokládat. Ale zároveň bych nevylučoval a nebylo by to šokující překvapení, kdybychom to rozhodnutí měli už příští týden.
Pokud by soud rozhodl ve prospěch prezidenta, co by měla vláda udělat? Co by jí mohl soud nařídit?
Když vycházím z vyjádření Hradu, prezident požaduje tři body. Jednak konstatování, kdo rozhoduje o tom, kdo se účastní vrcholných summitů. Ale klíčový je třetí bod, kde požaduje součinnost vlády ke své účasti.
Teoreticky tedy může Ústavní soud rozhodnout tak, že vláda je povinná poskytnout součinnost, což by v praxi znamenalo, že by asi musela umožnit, aby se na místo důstojně dopravil, ale hlavně ho nahlásit jako člena delegace - a tím mu umožnit samotnou účast. O to tu vlastně běží.
Myslím si, že to by pak vláda musela respektovat a dohlásit prezidenta jako člena delegace.
Co by se stalo, kdyby ale vláda rozhodnutí soudu ve prospěch prezidenta nerespektovala a Pavla na summit i tak nevzala?
To by byla samozřejmě poměrně silná káva, pokud by to vláda odmítla respektovat. Tam není přímá vykonatelnost. Vrcholnou sankcí vůči vládě, pokud neplní své povinnosti, je kontrola ze strany Poslanecké sněmovny. Abychom ale odpověděli na tuto otázku, museli bychom znát přesný výrok Ústavního soudu.
Co říkáte na argument premiéra Andreje Babiše, že prezident mnohokrát jezdí jako zástupce státu na zahraniční cesty a že jen za šest měsíců působení současné vlády takto byl v cizině dvanáctkrát? Navíc bude i hlavou české delegace na shromáždění OSN v New Yorku. A že summit v Ankaře je specifický.
Nepovažuju to z právního hlediska za silný argument. On je asi silný politicky, ale z právního hlediska je pozice prezidenta taková, že je to právě on, kdo rozhoduje o účasti a vláda že má povinnost součinnosti.
Ve svém úterním vyjádření Petr Pavel trochu otáčí slova předsedy vlády, který před časem řekl, že prezident není jeho nadřízený. A prezident teď podle mě správně říká, že ani předseda vlády není nadřízeným prezidenta.
Petr Pavel vlastně vzkazuje vládě, že tady jde o princip, že není muž s čepicí v ruce, který přichází - a buď dostane, anebo nedostane požehnání. Ale že je hlava státu, partner a člověk, který plní roli reprezentanta.
Prezident Petr Pavel k podání kompetenční žalobyVideo: @prezidentpavel, x.com
Jak vidíte šanci na úspěch této kompetenční žaloby?
Řekl bych, že šance tam určitě je. Ale netroufnu si říct, že je výsledek jistý, protože existují určité argumenty opačné. Tedy že je to vláda, kdo rozhoduje o zahraniční politice, a že je to vláda, kdo je strůjcem rozhodnutí, a prezident je opravdu „jenom“ reprezentantem.
Není to tak úplně jednoznačné, na druhou stranu mě osobně docela přesvědčuje argument, že pokud Ústava České republiky říká, že prezident reprezentuje stát navenek, tak to musí mít nějakou věcnou náplň.
A pokud zároveň říká, že prezident sjednává mezinárodní smlouvy, jmenuje velvyslance, tak to musí mít nějakou jinou náplň, a co jiného by to tedy bylo, než účast na vrcholných summitech. Tohle je podle mě silný argument.
Předpokládám, že prezident bude ve své žalobě argumentovat i principem dělby moci, vnitřní dělby, historickými argumenty, protože se vždy těchto summitů účastnili prezidenti. A role prezidenta už od dob Tomáše Masaryka je kontinuálně silná v zahraničně-politických otázkách.
Takže to bude skutečně zajímavé. Možná je nešťastné, že k tomu došlo, to přiznávám. A svým způsobem je to škoda, protože jakýkoliv výsledek do budoucna zúží manévrovací prostory. Na druhou stranu to možná vyjasní věci natolik, že podobné spory ubydou.
Premiér podání žaloby respektuje, ale podle něj to zároveň není dobře a není správné, aby na sebe ústavní činitelé podávali žaloby. Že jeho vláda to také neudělala, když prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, přestože podle Babiše i mnoha odborníků překročil Ústavu.
Vlastně tomu rozumím a chápu argumentaci premiéra, i když to zase není ústavně-právní argument. Nicméně tam vidím malý rozdíl v tom, že spor kolem Filipa Turka byl nakonec zažehnán mimoprávními prostředky. Dohodl se kompromis bez kompetenční žaloby, což lze ocenit.
Tady ale vláda žádný kompromis nenabídla. Mluvilo se o tom, že by se prezident účastnil jen například oficiální části, kde by pouze přečetl nějaké stanovisko vlády, což by byl kompromis.
Vláda argumentuje tím, že Ústavní soud je proaktivní a víceméně v současnosti opoziční, že bude stát na straně prezidenta, který soudce víceméně vybíral a jmenoval, a že tedy nebude objektivní.
Takové vyjádření je třeba odmítnout. Myslím si, že taková slova například z úst ministra zahraničí Petra Macinky jsou nebezpečná, a bohužel se nám to ukazuje i v nějakých datech.
Věnuji se teď výzkumu, podle kterého voliči některých stran důvěřují Ústavnímu soudu mnohem méně než voliči jiných stran, například SPD oproti stranám někdejší koalice Spolu.
Tyto výroky můžou podkopávat systém jako celek a posouvat veřejné mínění v otázce nezávislosti justice. To považuji za velmi nebezpečné. Čímž ale rozhodně neříkám, že není možné kritizovat konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, sám to dělám ostatně velmi často.
Podle mě je ale rozdíl kritizovat konkrétní rozhodnutí, a vytvářet atmosféru, že nejde o argumenty, ale o nějaký osobní vztah. Tam rozhodně nejsme a v tomto ohledu má Ústavní soud mou důvěru - že nepodléhá nějaké politické objednávce.
