Článek
Před soudním sporem má mít přednost dohoda, což platí nejen v politice. Zvlášť když se pře týká pravomocí, o něž se ústavní činitelé dělí a měli by stát na jedné lodi. Případ českého zastoupení na summitu NATO v Ankaře představuje subtilnější problém, než když se představitelé exekutivy opakovaně hádali o složení vlád. Prostor pro domluvu byl však vyčerpán a kompromis nikde.
Každá ze stran volila jiné prostředky. Pavel navrhoval jako východisko společnou cestu, kde prezident by Česko zastupoval na setkání hlav států a vláda prezentovala svou obrannou strategii. Včetně ostudného skrblení v bezpečnostním rozpočtu, které by on veřejně nerozporoval. Svůj návrh zkoušel s vládou projednat, zval se na její zasedání.
Premiér Andrej Babiš, tlačen koaličními Motoristy ke konfrontaci, konečné rozhodnutí naopak oddaloval, jak jen bylo možné. Vydržel až do pondělka, kdy musel vyjít s barvou ven. Spoléhal, že v šibeničním termínu se Ústavní soud nestihne vyjádřit ještě před konáním summitu. Není však zdaleka vyloučeno, že se tak stane. Soud se již vyjádřil, že věc vnímá jako mimořádně naléhavou. V minulosti dokázal být v horkých politických kauzách pohotový. V roce 2009 zablokoval již vyhlášené předčasné volby.
Jakkoli podání kompetenční žaloby představuje mezník ve vztazích nejvyšších exekutivních orgánů, nelze od něj čekat zázraky. Ani Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o složení delegací na mezinárodních fórech, stejně jako by stěží posuzoval personální spory kolem sestavování vlád. Hrad by však mohl uspokojit výrokem, že při sestavování a výkonu prezidentských agend není vůči vládě v podřízeném postavení. Což kabinet v poslední době naznačoval i formulacemi svých usnesení. Naposledy když „odsouhlasil“ Pavlovu cestu na Valné shromáždění OSN, namísto aby ji pouze „vzal na vědomí“, jak odpovídá zvyklostem.
Podání kompetenční žaloby je akt, který lze číst jako vyostření vztahů, a Andrej Babiš ho také prezentuje jako zbytečný útok ze strany prezidenta. Vzájemný poměr ale dávno ustrnul na bodu mrazu a o oboustranné spolupráci ve prospěch státu nelze hovořit. Ostatně cestu extrémní kohabitace vytyčil ve svých slavných smskách předseda Motoristů Petr Macinka už v lednu. Že prapříčina tkví v nejmenování skandalisty Filipa Turka členem vlády, je smutným svědectvím současné české reality.
Jakýkoli verdikt Ústavního soudu nefungující spolupráci těžko zhorší, může do ní naopak vnést kus racionality.