Světlo Signal Festivalu v barokním zámku. V Troji začíná dvoudenní festival svaté Lucie

Festival světla ke svátku svaté Lucie se v Troji koná již potřetí. Kurátorka Marie Foltýnová z GHMP připomíná, že právě kolem 13. prosince se v tradici mluví o nejdelší noci v roce.

„V předvánočním, adventním čase chceme ukázat, že digitální technologie a umělecká díla mohou být světýlkem tohoto temného období. Svátkem Lucie se symbolicky blíží nejdelší noc, a my se těšíme, že se zase začne prodlužovat den, kdy už nebudeme potřebovat světlo digitálních technologií,“ říká Foltýnová.

Podle ředitele Signal Festivalu Martina Pošty je akce zároveň příležitostí, jak oživit toto místo i večer ve tmě. „Letos sem přinášíme sedm instalací výhradně od českých umělců, rozprostřených v tomto možná trochu méně známém koutku Prahy,“ uvádí.

Středobodem letošního ročníku je instalace Audire Fluctus od Kryštofa Brůhy v hlavním barokním sále zámku. Dílo si z nedávné mezinárodní soutěže zvané LIT Lighting Design Awards odvezlo ocenění v jedné z kategorií.

Objekt pracuje s opticky aktivní kapalinou Spektraflux, kterou umělec vyvinul speciálně pro tuto instalaci. Kapalina v tubusu reaguje na elektromagnetické signály z okolí a v reálném čase je převádí do světla a pohybu.

„Instalace zachycuje a odráží elektromagnetickou aktivitu kolem sebe – to, jak město funguje a jak diváci používají technologie. To všechno se odehrává uvnitř té kapaliny,“ vysvětluje Brůha.

Název díla kombinuje dvě latinská slova – audire (naslouchat) a fluctus (vlna). „Tady se opravdu naslouchá vlnám, ale elektromagnetickým. Ty normálně nemůžeme vnímat, my je zachytáváme ve formě, kterou můžeme pozorovat jako obraz a zvuk,“ dodává autor.

V díle se podle něj odráží nejen přítomnost návštěvníků a jejich zařízení, ale také samotný prostor. „Vzniká velmi silný dialog mezi současným světelným a digitálním objektem a původní historickou architekturou. Jsem moc rád, že instalace mohla vzniknout právě tady, v barokním sále,“ dodává Brůha.

Letošní výběr umělců navazuje na výstavu „Palác (volného) času“, kterou GHMP věnovala tomu, jak dnes pracujeme s vlastním volným časem.

„Zajímalo nás, jak ho prožíváme třeba po covidové pandemii, jak se individualizuje prožívání vnitřního času a jak nové generace skrze digitální média vnímají svoje vnitřní hodiny,“ vysvětluje Foltýnová. „Festival svaté Lucie na to volně navazuje, jen místo klasických galerijních děl používáme světelné a digitální instalace v prostoru zámku a zahrad,“ říká.

Téma je nejčitelnější ve sklepních prostorách zámku. V instalaci Na světle nechává Vítězslav Plavec růst rostliny pod světlem televizních obrazovek jako připomínku, jak jsme dnes obklopeni umělým světlem obrazovek.

O pár kroků dál čeká návštěvníky Time Line Kláry Horáčkové – instalace z reflexivních skel, v nichž se ve sklepení odráží světelná linie, prostor i siluety diváků. „Sklepení poskytuje neopakovatelný zážitek, pokud mu člověk dá čas – projde se, dívá se z různých úhlů, zkoumá, jak se dílo proměňuje. Můžete mít pocit, že se díváte do černé díry, nebo naopak do tunelu, který vede do nekonečna,“ popisuje kurátorka.

U kašny pak Tomáš Ullrich v instalaci Horizont ukazuje deformovaný čtyřstěnný objekt, který vytváří iluzi vznášející se obrazové plochy a rozostřuje hranici mezi fyzickým a digitálním prostorem.

U boční části zámku svítí laserová instalace GW181122 Karima Tarakjiho. Je výrazně závislá na čase a počasí – lasery jsou viditelné jen v umělém kouři, který rozfoukává vítr.

„Vždycky vidíte jen část díla. Nikdy ho neuvidíte celé naráz jako v uzavřeném prostoru. Je důležité si počkat a vyhlédnout okamžik, kdy se vám ukáže v té nejkrásnější podobě,“ vysvětluje Foltýnová.

Na rozdíl od říjnového Signal Festivalu, který se rozpíná přes centrum města, je Svatá Lucie koncentrovaná do jednoho areálu – zámeckého parku a interiérů trojského zámku. „Je to taková jednohubka, dá se projít poměrně rychle,“ myslí si Pošta.

I podle Foltýnové je právě menší prostor výhodou. „Doufáme, že zámecký areál návštěvníkům poskytne větší intimitu než klasický Signal Festival v centru Prahy. Můžete přijít s dětmi, obejít instalace jako příjemnou procházku,“ doporučuje.

Z hlavního sálu, kde je první instalace, mohou návštěvníci rovnou vyjít ven, sejít po schodech do zahrad, navštívit sklepení a udělat si okružní trasu.

Klíčové je podle kurátorky dát si na jednotlivých místech čas, díla nejsou na jedno podívání. „Je to závislé na náhodě a hlavně na trpělivosti. Kolik času jim dáte, tolik vám vrátí,“ uzavírá kurátorka.