Otec emigroval. Roky bojovala o občanství

Bez ní je to běh na dlouhou trať, jak popsala Právu publicistka Victoria Unwin, která žije s rodinou v Londýně a do Česka jezdí.

O uznání českého občanství usilovala 5,5 roku, jako jedna z mála nakonec uspěla. „Při pátrání po rodině jsem se začala cítit silně spjatá se svou minulostí a jako Češka s židovským původem jsem se po smrti otce rozhodla, že ji chci znovu získat,“ vysvětlila pětašedesátiletá Britka Právu.

„Určitý vliv na to měla také katastrofa s brexitem, ale hlavním důvodem byla snaha znovu se spojit se svou rodinou, z níž většina byla zavražděna za druhé světové války,“ dodává.

Její dědeček Hermann Ungarn pocházel z jihomoravských Boskovic. Patřil k meziválečným spisovatelům, začátkem 20. století působil na československém velvyslanectví v Berlíně i na ministerstvu zahraničí v Praze. Židovský původ rodiny ale přiměl Unwinina otce, aby těsně před rokem 1939 emigroval do Velké Británie.

„Říkal nám, že byli katolíci a jeho otec byl vnímán jako protivládní. Takže i když byl dědeček po smrti, bylo asi moudré, aby rodina odešla, a tak s matkou a mladším bratrem přijeli do Londýna, když vypukla válka,“ vypráví Unwin.

Její otec se přidal k britské domobraně a poté námořním zpravodajcům. Po válce se s manželkou přestěhovali do Afriky, kde zůstali až do roku 1966. O židovských kořenech a útěku před nacisty ale mlčel až do devadesátých let.

„Otec to nikdy nikomu neřekl, protože se bál, že by se to mohlo opakovat, kdyby Němci vyhráli válku. Proto si změnil jméno a zapřel svůj původ. Dokonce ani mé matce neřekl, že je Žid,“ vzpomíná Unwin, která se narodila v Tanzanii a při pátrání po rodinné historii několikrát přijela do Prahy i moravských Boskovic.

Stejné obavy tížily většinu emigrantů, nejen ty židovské. Situaci jim v padesátých letech ztížil zákon, podle kterého rodiče museli nově narozené děti nahlásit do roka na zastupitelském úřadu, jinak o nárok na české občanství přišly.

„Protože se často jednalo o emigranty, kteří z různých důvodů nemohli či nechtěli jednat s tehdejšími československými státními orgány, k podání žádosti o občanství nedošlo,“ sdělila Právu Mariana Wernerová z tiskového odboru ministerstva zahraničí.

Paradoxem je, že se opatření týká velmi úzké skupiny narozených mezi roky 1949 a 1969 v cizině. Pokud měli oba jejich rodiče toho času československé občanství, nic nebránilo tomu, aby je získali i jejich potomci.

Pokud byl ale jen jeden rodič Čechoslovák, a ještě o občanství přišel úplně třeba kvůli Benešovým dekretům z roku 1945, které dopadly na příslušníky německé a maďarské menšiny, nastal zádrhel.

To byl případ i otce paní Unwin a jeden z argumentů, kterým se české úřady při prvním zamítnutí její žádosti o občanství oháněly. Odkazovaly také na dobové sčítání lidu, kde se její ovdovělá babička označila za Němku.

Neúspěšně dopadl také pokus z roku 2014, kdy mohla ona úzká skupina potomků československých krajanů o pas dodatečné zažádat. Měli na to ale pouhý rok, což většina prošvihla, s výjimkou 543 úspěšných.

„Krátká lhůta na podání žádosti je hlavním problémem, který je v současnosti rozporován a napadán,“ podotkla pro Právo za resort zahraničí Wernerová.

Společně s ministerstvem vnitra teď řeší úpravu zákona o státním občanství, která by měla být systémová. Hlavním cílem je obnovit klíčový paragraf 33, který v roce 2014 umožnil na přechodnou dobu o občanství žádat, tak, aby platil trvale.

„Kromě toho jsou zvažovány i různé varianty rozšíření osobní působnosti tohoto typu prohlášení, tak aby bylo nabytí státního občanství České republiky prohlášením umožněno i potomkům výše uvedených osob v přímé linii,“ doplnil mluvčí resortu Ondřej Krátoška.

Do té doby jsou ale lidé narození před rokem 1969 odkázáni, podobně jako paní Unwin, na správní řízení a přetahovanou s úřady.

Svou žádost doručila na úřad městské části Praha 1 v roce 2018. První pokus skončil nezdarem, následovalo odvolání k pražskému magistrátu, který vrátil případ na začátek. Poté ale advokát Filip Dus s argumentací uspěl.

Opřel se o stanovisko Ústavního soudu, který jednoznačně stvrdil věc na první pohled zřejmou: „Jestliže je někdo jako Žid pronásledován nacisty, tak ho nelze považovat za Němce ve vztahu k Benešovým dekretům,“ vysvětlil Dus s tím, že to soud označil za jeden z aspektů, ke kterému je třeba přihlížet při určení národnosti.

Že by se stal z tohoto případu precedens, ale nepředpokládá, byť na městskou část Praha 1 míří většina žádostí. Podobných osudů je podle oslovených velvyslanectví nespočet. Žadatele evidují například v australské Canbeře, a především v Londýně. Resort zahraničí odhaduje, že zájemců o české občanství z řad potomků českých emigrantů jsou stovky až tisíc.