Němeček: Unaven se necítím, ale těším se mezi normální lidi

Rekapituloval jsem programové prohlášení vlády kapitolu zdravotnictví a v podstatě je vše splněno, kromě zákona o neziskových nemocnicích, který nyní půjde do vlády.

Když to porovnám s tím, co se v této funkci podařilo kolegům přede mnou, tak si myslím, že se mi podařilo prosadit řadu průlomových věcí.

Protože pan premiér řekl, že potřebuje nové tváře a já už takovou nejsem. Věřím, že změna ve funkci splní naděje premiéra a zapůsobí na voliče.

Unaven se necítím, ale těším se mezi normální lidi do normálního života, do nemocnice a zpátky k rodině.

Určitě ne. Ze začátku to možná bylo zajímavé a přinášelo to nějaké změny, ale teď to začalo být stále stejné. Byla to od něho pořád stejná písnička, i když byla stokrát vyvrácena.

Absolutně ne. Rozumí jen řeči peněz. Ví, že je tam hodně peněz a jejich část by rád převedl do svých zdravotnických zařízení. Co se týče samotného fungování zdravotnictví, tak tomu nerozumí a podle mne si ani tým, který mu v těchto otázkách radí, nezvolil nejlíp.

Mnohdy mám pocit, že je to virtuální realita, občas si politické subjekty vystačí samy mezi sebou a skutečná realita se v té mediálně politické odráží velmi zkresleně. Situace ve skutečnosti vypadá úplně jinak. Klíčový je mediální obraz, a ne to, co funguje. To je věc například právě vicepremiéra Babiše. Tím, jak si může dovolit zaplatit špičkové odborníky na komunikaci a poradce, tak působí jako ten, který je kompetentní, který věcem rozumí. Ve skutečnosti je tomu naopak.

Od rána do nočních hodin, soboty i neděle.

Neměl jsem čas na sport, maximálně o víkendu. Teď se těším, že to napravím. Váha létala o pět kilo nahoru a dolů. A z hlediska psychického – je to takový život, kdy se ráno probudíte, přečtete si monitoring tisku a čekáte, ze které strany přijde rána. V tomhle žijete celou tu dobu.

Z hlediska lidského ano. Budu se věnovat rodině a svým dětem. Holčičce je šest let a chlapečkovi čtyři a půl roku. Ale záleží mi i na tom, aby to, co jsem jako ministr rozjel, se dotáhlo úspěšně do konce a neznehodnotilo.

Zpočátku jsem z Ostravy dojížděl. Někdy za mnou přijela manželka s dětmi. Pak to vypadalo tak, že děti byly jeden týden ve školce v Praze, druhý v Ostravě. Nedělalo to dobrotu. V posledním roce, když se zadařilo, jsem děti viděl o víkendu.