Článek
O peníze přišli majitelé bytů v letech 2002 až 2006.
„Celá geneze případu, od vzniku nároku přes jeho neúspěšné uplatňování stěžovateli až po podání ústavní stížnosti, je dílem státu, který vytvořil stav ne nepodobný příslovečné Hellerově Hlavě XXII. Stát totiž jednak vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany ÚS ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného a dále – již prostřednictvím soudů – udržoval dlouhodobou nejistotu adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy v důsledku regulace nájemného vlastně domoci,“ upozornil Šimíček.
Podle verdiktu ÚS je právě institut porušení dobrých mravů branou, kterou mohou projít i nároky, jež by byly jinak skutečně promlčené.
„Účastník marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a zánik nároku by pro něj byl nepřiměřeně tvrdým postihem,“ konstatovali ústavní soudci.
Rozdílné přístupy soudů
Soudci upozornili na to, že až do roku 2008, kdy ÚS vydal jasné stanovisko, přistupovaly soudy zcela rozdílně k otázce, za jaké období regulace může být stát vlastně žalován.
„V důsledku dlouhodobých rozporů v judikatuře tak bylo fakticky ‚sázkou do loterie‘, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Stěžovatelům tedy rozhodně nelze vyčítat nedostatek bdělosti, tak jak to učinily obecné soudy, naopak lze konstatovat, že hájili vzhledem k okolnostem svá práva s dostatečnou péčí,“ dodal Šimíček.
Související téma:
Ústavní soud
Případ se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1.