PŘEHLEDNĚ: Co skutečně znamenaly Benešovy dekrety a jaký mají dnes dopad

Benešovy dekrety jsou právní předpisy prezidenta Edvarda Beneše, které upravovaly obnovu Československa ke konci 2. světové války a po ní. Jejich účelem byla nejen obnova státu a vyřešení právního pořádku, ale také potrestání nacistických zločinců a kolaborantů a konfiskace jejich majetku.

Dekrety vznikly jako mimořádné zákony v době, kdy nemohl fungovat běžný parlament. Obnovení předválečného státu se ale muselo vypořádat s tím, že se spojují dvě jednotky s odlišným vývojem: okupovaný Protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský Štát. Oba měly měly šest let jiné právo a jiné instituce.

Tato státoprávní funkce dekretů však není důvodem jejich „slávy“. To, proč jsou stále živé, je způsob, jak se vyrovnávaly s potrestáním poražených národů a kolaborantů. Německo i Maďarsko obsadilo po Mnichovské dohodě a Vídeňské arbitráži území republiky. Po konci války se miliony Němců a statisíce Maďarů opět ocitly v Československé republice a bylo nutné se s nimi vypořádat. V některých dekretech byl uplatněn princip kolektivní viny, jehož oprávněnost dodnes vzbuzuje emoce.

Benešovy dekrety jsou tak i desetiletí po konci druhé světové války kontroverzní. Pro část společnosti představovaly nutnou reakci na okupaci, kolaboraci a rozbití státu, část společnosti je ale pro jejich aplikování kolektivní viny odsuzuje. V českém právním řádu již nemají praktický účinek, ale stále se objevují v politických diskuzích.

Dekrety vytvořily právní rámec pro stanovení, kdo je považován za nepřítele státu a komu může být odebráno občanství a majetek. Samotný odsun organizovaly spojenecké mocnosti (proběhla však i jeho „divoká“ fáze), ale dekrety určily jeho právní podmínky.

Dekretů byla celá řada, často organizační povahy. Nejznámější dekrety, které trestaly skupiny osob, se týkaly primárně Němců a Maďarů, kteří byli označeni za nepřátele státu, dále kolaborantů a osob podporujících nacismus. Naopak výjimky v odsunu i konfiskaci existovaly pro antifašisty či osoby věrné republice.

Majetek Němců, Maďarů, zrádců a osob podporujících nacismus byl zabaven bez náhrady a převeden na stát nebo obce. Konfiskace se týkaly půdy, domů, podniků i movitého majetku.

Dekrety jsou právní předpisy, takže teoreticky by je nové rozhodnutí Parlamentu ČR mohlo zrušit. Prakticky ale nemají účinky, které by šlo „odstranit“, protože to není živé právo. Všechny jejich důsledky se odehrály v letech 1945–1948. I kdyby byly teoreticky zrušeny, nedošlo by k „návratu“ majetku potomkům původních vlastníků. Pro takový extrémní případ by se musel vydat nový zákon, který by odebral majetek současným vlastníkům, což v současném právním řádu ani není možné.

Majetkové vztahy byly potvrzeny dalšími zákony po roce 1945 i po roce 1948. Evropské soudy opakovaně rozhodly, že Benešovy dekrety nejsou dnes právně živé a že se jimi nelze domáhat změn.

Jsou považovány za součást historického právního rámce, už byly realizovány. Nelze je znovu aplikovat na nové případy.

Sudetoněmecký landsmanšaft (Sudetendeutsche Landsmannschaft) od 50. let 20. století sdružuje Němce vyhnané z českých zemí po roce 1945 i jejich potomky. Po roce 1989 přešel od tvrdého revizionismu k rétorice smíření a od přímých majetkových nároků k morálnímu a symbolickému odsouzení kolektivní viny. Současný předseda Bernd Posselt Benešovy dekrety považuje nadále za bezpráví, nicméně úkol spolku vidí ve smíření obou stran, které zahrnuje přiznání vzájemných chyb. Posselt sám tak například uznal podíl sudetských Němců na vzestupu nacismu.

Dekrety tématizuje i německá strany AfD (Alternativa pro Německo, Alternative für Deutschland), která je partnerem české SPD ve frakci Evropa suverénních národů v Evropském parlamentu. AfD celkově zpochybňuje konec války jako osvobození Německa: vidí ho jako „absolutní porážku“ a klade důraz na německé oběti konce války. Do těchto obětí počítá i sudetské Němce. Dotaz, jaké kroky plánuje německá vláda učinit k tomu, aby Česká republika od Benešových dekretů odstoupila, se tak objevil jak v parlamentních interpelacích AfD v Bundestagu, tak i na lokální úrovni skrz bavorskou frakci AfD.

Specifická je situace na Slovensku. Slovenský pozemkový fond tam v minulém desetiletí sporným způsobem zabavoval pozemky potomků Maďarů a Němců na základě Benešových dekretů. Zdůvodňoval to tím, že to byly pozemky schválené k zabavení po 2. světové válce, ale konfiskace nebyla z různých důvodů dotažena. Teoreticky se tak nejedná o novou aplikaci dekretů, ale jejich „dokončení“, nicméně celá situace kolem nich je kontroverzní, právně nejednoznačná a zasáhla i do slovensko-maďarských vztahů.