Střídavá péče může dobře fungovat, když jsou spolu rodiče schopni komunikovat

Střídavá péče znamená, že se o dítě po rozchodu rodičů starají oba partneři pravidelně a rovnocenně. Dítě tak neztrácí kontakt ani s jedním z nich a zásadní rozhodnutí o jeho životě dělají rodiče společně.

I tato péče může probíhat různými způsoby. Nejčastěji tak, že dítě pravidelně přebývá u každého z rodičů, obvykle po týdnu nebo po čtrnácti dnech. Existuje ale i méně rozšířená varianta, která bývá označována jako „bird nesting“ neboli hnízdění. V tomto modelu dítě zůstává stále na jednom místě, nejčastěji v původním rodinném domě a rodiče se střídají v péči o něj tím, že se k němu dočasně stěhují.

Takový způsob přináší dítěti výraznější stabilitu a eliminuje stres z častého balení, přesunů a změn prostředí. Pro rodiče je to ale mnohem složitější. O podobě a rytmu střídavé péče se rodiče buď dohodnou, nebo rozhodne soud.

Rozhodně ne. Jak říká rozvodová mediátorka Eva Vaňková, tento způsob výchovy je náročný hlavně pro rodiče a velmi záleží na jejich schopnosti spolu komunikovat. Když to nefunguje, dítě pendluje mezi dvěma úplně odlišnými světy, kde se střídají pravidla, denní rytmus i pohled na výchovu.

Výsledkem může být zmatek a pocit, že nikam nepatří. Časté stěhování, přizpůsobování se novým podmínkám a tlak dvou rozdílných prostředí děti unavuje. Některé to zvládnou v pohodě, jiné to vyčerpává. Záleží na věku, povaze a na tom, jestli v obou domovech cítí jistotu a podporu.

Například ve Švédsku žije ve střídavé péči téměř 40 % dětí, v Norsku asi čtvrtina. Tamní systém staví na důvěře v rodiče i děti, kteří mají od sedmi let právo se vyjádřit k tomu, jak si péči představují. Jenže jak ukázala norská studie z roku 2018, jejich hlas bývá často ignorován. Výzkum upozornil na pocity loajality, nejistoty a ztráty, které děti zažívají, a zároveň ukázal, že právě naslouchání dětským potřebám je klíčem k úspěšně fungující střídavé péči.

V Česku zatím tento model není zakořeněný tak hluboko, ale počet případů takzvané střídavky roste. Ústavní soud opakovaně uvedl, že střídavá péče má být standardem, pokud jsou oba rodiče schopni a ochotni se na ní podílet. Jestliže s ní jeden z nich nesouhlasí, musí to mít jasný důvod.

Střídavá péče je dnes nejčastější u dětí mezi 6 a 15 lety. U těch menších stále ještě převažuje péče mámy, ale starší děti už si často samy říkají, s kým chtějí trávit více času.

Podle výzkumu Americké psychologické asociace mají děti vyrůstající ve střídavé péči výhodu, lépe zvládají adaptaci, mají méně problémů s chováním i emocemi, vyšší sebevědomí a lepší výsledky ve škole. Podle autora výzkumu, psychologa Roberta Bausermana se tak zejména děje proto, že má dítě trvalý kontakt s oběma rodiči, který výrazně přispívá k jeho psychickému zdraví.

Podle sociologa Petra Fučíka z Masarykovy univerzity střídavá péče může posílit nejen vztah dítěte s oběma rodiči, ale rozšířit jeho sociální síť o nevlastní sourozence, nové partnery, prarodiče. To bývá po rozvodu velkým přínosem. Dítě nezůstává izolované jen v jednom světě, ale učí se fungovat v širších vztazích a navazovat nové vazby.

Když jsou tyto vztahy zdravé a respektující, může z toho dítě čerpat do budoucna. Roste v prostředí, kde je více lidí, kterým na něm záleží, kde se cítí přijímané a milované. Získává zkušenost, že rodina nemusí mít jen jednu podobu a že láska a podpora můžou přicházet z více stran.

Důležité je si ale také uvědomit, že střídavá péče je pro dítě náročná nejen logisticky, ale i emočně. Dítě potřebuje, aby mu někdo naslouchal, aby mohlo vyjádřit obavy a aby vědělo, že ho oba rodiče milují a stojí při něm. Důležitou roli hraje i okolí: škola, psychologové, širší rodina.

Aby střídavá péče skutečně fungovala a nebyla jen formálním rozhodnutím na papíře, chce to víc než jen dobrý úmysl. Rodiče spolu musí mluvit, a to nejen o tom, kdo kdy vyzvedne dítě ze školky nebo zaplatí kroužky. Je potřeba mít společný směr, stejný zájem, a tím je dítě. Jeho bezpečí, stabilita, duševní pohoda.

Jestli mezi bývalými partnery zůstává napětí, komunikace vázne nebo je ve hře něco vážnějšího jako závislosti, násilí nebo manipulace, střídavá péče ztrácí smysl. Dítě není mostem, po kterém by měli dospělí šlapat, aby si vyřídili účty.

Problémem může být i rozdílný životní styl. Jedno prostředí plné pravidel, druhé naprostá volnost. V jedné domácnosti stabilita, ve druhé chaos. Dítě se v tom může začít ztrácet, znejistí, začne zkoušet, co kde projde. A někdy i vědomě manipuluje. V takové atmosféře se pak vytrácí důvěra a mizí to nejcennější: pocit jistoty a lásky, kterou by mělo dítě cítit u obou rodičů stejně.

Zásadní je, aby se máma s tátou nepřetahovali, nesnižovali jeden druhého před dítětem a drželi společnou linii. Dítě by mělo slyšet, že i když už spolu rodiče netvoří pár, nic to nemění na tom, že ho milují a že se na ně může kdykoliv obrátit. Bez tohoto pevného základu se totiž střídavá péče snadno promění z dobře míněného řešení v něco, co zanechá šrámy na duši.