Hlavní obsah

Mediátorka Kateřina Bělková: Rozcházející se přou i o to, zda bude dítě katolík, či ateista

Právo, Lenka Hloušková

Střídavá péče o papouška. Dohady o nebožtíka. Nezákonně vyhozené kompoty. I kvůli takovýmto věcem jsou lidé schopni se soudit. Kateřina Bělková (43) se snaží najít v na první pohled neřešitelných sporech východisko pro obě strany. Je totiž mediátorka.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kateřina Bělková

Článek

„Tohle všechno dávají Češi k soudu,“ vypočítává mi s tím, že pro někoho možná bizarní spory mají hluboké, emocionální pozadí a vyřešit je vyžaduje čas, vůli dohodnout se. Na to, aby ke smíru došlo, dohlíží právě ona, máma tří dětí.

Poměrně netradiční povolání ji zaujalo ve Velké Británii, kam odjela před šesti lety na stáž. Tam se rozhodla profesně zaměřit na to, co ji vždy zajímalo, na mezilidské vztahy.

Po absolvování patřičných školení se stala na jedné z londýnských radnic mediátorkou, poté si otevřela soukromou praxi, již časem rozšířila do Prahy.

Ptáci a jiné problémy

Za jednu ze stěžejních technik úspěšné mediace považuje umění udělat z negativního neutrální, z neutrálního pozitivní.

„Od manželky zazní: On je škrt, štve mě, ale jako táta fungoval. Já se chopím poslední věty a snažím se ukázat, že právě na tomhle by se mělo v budoucnu stavět,“ přibližuje mi s tím, že příliš konkrétní být kvůli nutnosti zachovat mlčenlivost nemůže.

Přesto pár sporů, které urovnala, obecně zmíní: „Rodiče soudně žádali vydání synových ostatků. Spáchal sebevraždu, údajně kvůli manželce, která ho pak pohřbila daleko od nich. A jak tohle má rozhodnout soud? Těžko.“

Další klienti u ní hledali řešení péče o drahého papouška. Oba mu chtěli dopřát to nejlepší: od nákladné péče zahrnující klimatizovaný prostor při přepravě autem přes speciální výživu až po to, jaká se má pták, který se mezitím ocitl ve střídavé péči, (ne)učit slova.

Pod jejím vedením nastavili itinerář, co s ním dělat. Patří do něj i právo majitele, jenž ho právě nemá u sebe, s ním týdně skypovat…

„Někomu to možná přijde divné, ale oni ho velmi milovali. Domácí mazlíčky s klienty řešíme poměrně často,“ prozrazuje.

„Pro každého z nás je prostě podstatné něco jiného. Napadá mě spor o kompoty, jež nechala paní v prodávaném bytě. Smluvně si vymínila, že je noví majitelé nevyhodí, což oni nedodrželi, když vyklizení trvalo dlouho. Ona dala spor k soudu, vše urovnala mediace.“

Začátek od nuly

Nepochybuje, že podobná vyjednávání by české justici hodně ulevila. Lidé v ní si to již uvědomují. A ač jsou schůzky u paní Bělkové dobrovolné, za nějaký čas už vám je může nařídit soud. Neví-li si rady. A že nejde o drobnosti.

„Rozcházející se partneři se například přou o to, zda bude dítě katolík, či ateista, vegetarián, nebo bude jíst maso, v kolik bude chodit spát, kam pojede na prázdniny… Jsem takový profesionální vyjednavač,“ shrne.

I proto je důležité, aby si mediátor s klienty sedl, a to i po psychické stránce. Samozřejmostí je, že nikomu nestraní. To je ostatně důvod, proč konflikty svých známých neřeší.

„Sečtete-li si, kolik dáte při rozvodech i dalších sporech právníkům, za soudní poplatky, nepřijde vám sezení u mě, za něž zaplatíte řádově tisícikoruny, zas tak drahé,“ zmiňuje ceník svých služeb.

Zdůrazňuje, že do vyostřených situací se dostávají s rozhádanými i nevinní, konkrétně jejich děti a rodiče. Cílem mediace je, jak upřesňuje, vrátit životy všech dotčených do normálu. Nastavit pravidla budoucího soužití tak, aby všem vyhovovala.

Vypjaté emoce druhých, včetně těch negativních, podle svých slov velmi dobře chápe. Provázely celé její dětství. Narodila se sice do dobré, vzdělané rodiny, jenže ta uvnitř nefungovala. Odmala tak byla svědkem ostrých hádek. Zblízka viděla, jak vypadá boj o maličkosti, když si chtějí lidé, kteří se kdysi milovali, dokázat, že vyhrají jen a jen oni.

Rozvod jako výhra

Poměrně záhy si proto ujasnila, že rozpad vztahu nemusí být nutně prohrou, že za určitých podmínek může přinést osvobození všech. „Rozvod našich jsem vyloženě uvítala,“ ohlíží se.

Dusivou atmosféru řešila po svém. Brzy založila rodinu, jenže narazila. Partner ji opustil a ona se synem skončila v azylovém domě na severu Čech.

„Došlo mi tam, že nechci celý život sedět na pískovišti v teplákách,“ podotýká. Dálkově si dodělala maturitu, absolvovala dvě vysoké školy a díky práci pro farmaceutickou firmu dokázala vydělat dost na své a synovo zajištění. Během těchto let se také podruhé, tentokrát šťastně, vdala, porodila další dvě děti. A vydala se do zmíněné Británie…

Po nelehkém startu uspěla. Možná i proto věří, že k našim životům kompromisy patří, že stále vyhrávat nikdo z nás nemůže. Na sezeních s klienty se tak hlavně snaží, aby pře dále neeskalovaly.

„Proces mediace velmi pevně, pro ně možná neznatelně, vedu. Jinak jsem zvyklá, že se při něm klienti různě hýbou, vybíjejí si vztek, pláčou…“ S každou ze stran se vždy snaží pracovat individuálně. Tento přístup se jí mnohokrát osvědčil u rozvodů.

„Jsou složité materiálně, psychicky, odborně. Lidé, co ke mně v rámci řešení partnerských karambolů chodívají, bývají často jeden submisivní, druhý dominantní. Do toho mají za sebou advokáty, sociálku, někdy policii. Já jsem tam od toho, abych pozice vybalancovala. U mě mají šanci si obyčejně popovídat, slyšet názor nezaujaté osoby,“ uvádí.

Britové neškudlí

Jelikož provozuje praxe v Londýně i v Praze, má kulturní, národnostní srovnání, jak jsou na tom Češi v chování k druhým: „U nás se konflikty řešívají nezřídka silou. Bez rukavic. Čeština je přímočařejší. Na adresu ženy tak při rozpadu vztahu od muže slýchávám cosi ve smyslu: Je to hysterická kr…, které byste dala přes drž… Angličtina problematické věci více opisuje. Obvykle zazní: Je poněkud komplikovanější…“

V ČR do všeho vstupuje také skutečnost, že rozpad vztahu znamená často existenční nejistotu. „Británie se o samoživitelky poměrně dobře postará. I proto jsou tam ochotnější dělit se o majetek,“ zmiňuje. Když se k tomu přičte to, že fungující rodina tu mnohdy ztratila hodnotu, o niž je třeba bojovat, mediační procesy jsou u nás prý v něčem těžší.

Příčiny krachů jsou ovšem v obou zemích podobné: ztráta respektu k druhému, jednostranné budování kariéry, nevnímání potřeb toho, s kým žijete. „Snad každý mi na závěr mediace říká: Měli jsme u vás být před několika lety, byli bychom teď jinde,“ shrnuje.

Aby vypjaté situace, které se před ní odehrávají, zvládala, dodržuje psychohygienu.

„Práci si domů nenosím. Denně medituju,“ podotýká s tím, že – ač to třeba na první pohled nevypadá – profese ji stále nabíjí: „Vidím od sebe odcházet spokojené lidi, kteří se předtím nemohli snést.“

Co je mediace

  • K nám přišla na počátku 90. let. Výrazněji se rozšířila ale až na přelomu tisíciletí.
  • Jde o placenou službu, která zahrnuje právní, psychologická, sociální a sociologická specifika dílčích konfliktů.
  • V západní Evropě se využívá v 60 až 70 % pracovních, obchodních, rodinných či komunitních sporů, přičemž zhruba dvě třetiny končí uzavřením dohody. Předchází se tím zahlcenosti soudů.
  • V ČR je zakotvena jak mediace v trestněprávní justici, a to Zákonem o probační a mediační službě (č. 257/ 2000 Sb.), tak mediace v netrestní oblasti – Zákonem o mediaci a o změně některých zákonů (č. 202/2012 Sb.). Zdroj: Asociace mediátorů ČR

Že se jí to daří, ukazuje příliv klientů v pražské kanceláři. Aby poptávku zvládala, přesunula se v září s rodinou zpět do Prahy a do Londýna za prací teď létá.

Reklama

Související články

Kdy je lepší vztah ukončit

V počátcích každého manželství si jen málokdo připouští, že nepůjde o vztah na celý život. Když se pak po letech vyskytnou velké problémy, málokdo je dokáže...

Vztah ve třech – fenomén 21. století

Monogamní vztahy začínají být stále více v ohrožení. Přibývá lidí, kteří se uchylují k otevřeným vztahům a vztahům ve třech, které se stávají podle některých...

Výběr článků

Načítám